- Literatura o kočkách

Dalajlamova kočka a síla meditace

28. listopadu 2016 v 14:12
UŽ JSTE SI PŘEČETLI PRVNÍ DVA DÍLY "DALAJLAMOVY KOČKY"? NEVÁHEJTE ANI U TŘETÍHO, PROTOŽE V NĚM VÁS JEJÍ SVATOST KOČKA NAUČÍ PROCVIČOVAT BDĚLOU POZORNOST, ČILI PROŽÍVAT SVŮJ ŽIVOT V PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU A NENECHAT SE ZAPLÉST DO SÍTĚ SVÝCH MYŠLENEK.
Nahlédněte pod pokličku toho, jak to dělají ty naše kočky, že jsou stále tak klidné a spokojené. Otevřete dveře k úplně novému chápání skutečnosti a poučte se od své kočičí přítelkyně již ve 3. dílu nejúžasnější knihy na světě:


CO VÁM VZKAZUJE DALAJLAMOVA KOČKA:

  • Mysl je jako zahrada. A ty rozhoduješ o tom, co v ní bude růst: jestli plevel nebo květiny.
  • Jak štěstí, tak neštěstí vychází z myšlenek. Naším úkolem je rozvíjet takové myšlenky, které vytvářejí štěstí a vyhýbat se takovým myšlenkám, kvůli kterým se trápíme.
  • Je mnohem lepší zůstat v klidu, než reagovat na změny tak, jako kdybychom prožívali nějaké egocentrické melodrama.
  • Když se člověk zlobí, první, kdo tím trpí, je on sám.
  • Náš pocit štěstí nebo neštěstí neutváří podmínky, v jakých žijeme, ale to, jak se na ně díváme.

S klidným svědomím Vám mohu potvrdit, že tato kniha změnila můj život. Našla jsem v ní totiž cestu k meditaci. A protože všem opravdovým milovníkům koček, kteří pravidelně navštěvují můj blog, přeji najít smysl svého života a klid v duši, rozhodla jsem se Vám zprostředkovat meditační cvičení Jesky, moudré Dalajlamovy kočky a dávám Vám sem odkaz, na kterém si tuto meditaci zdarma stáhnete:


ČEKÁNÍ NA KOCOURA

24. listopadu 2015 v 14:57

Představuji vám další dvě úžasné knihy o kočkách a jejich lidech, v kterých je neuvěřitelně moudrosti. Michaela Klevisová zná důvěrně kočičí svět, a tak v její dvě povídkové knížky si milovníci koček opravdu vychutnají.
Tyhle knihy jsou o vcítění a o vzájemném dávání mezi lidmi a kočkami. Vezměte si při čtení svoji kočku k sobě, určitě vám potvrdí, že všechno, co je v nich, je naprostá pravda.Usmívající se

Z povídky "Kočičí štěstí":

Nejdůležitější pravidla a rady mojí kočky, psychoterapeutky a nóbl kočičí dámy Černé:

1. "Žij teď."
Měj na paměti: Vždycky to nějak dopadne a většinou se stane něco úplně jinýho, než čeho ses bála nebo co sis představovala. Vy lidé jste věčně duchem nepřítomní. V práci myslíte na domov a doma na práci. Celé noci nespíte a přemýšlíte, co bude. Užívejte si to, co právě JE - tedy lenošení v posteli. Mrkající

2. "Naslouchej přírodě."
Ať se vám to líbí nebo ne, jsme všichni součástí přírody. Je celkem jedno, jestli jíte v parku nebo v restauraci, jestli vyrazíte do hor jednou za rok nebo jednou týdně či jestli si kupujete obyčejnou nebo přírodní kosmetiku. Důležité je, cítit přírodu v sobě, uvnitř. Když ji tam nejdete, spousta věcí se najednou zázračně zjednoduší. Usmívající se

3. "Buď na sebe hodná."
Každý někdy udělá chybu. Taky se vrátím občas domů s roztrženým uchem. Poučím se z toho, ale že bych se na sebe zlobila, trestala se a něco si vyčítala? Proč bych si to dělala ještě horší? Raději si nechám vykartáčovat kožich a naložit velkou porci makrely. Říkám si: To nic, pohoda. A protože vy jste lidé a na rozdíl od nás koček umíte myslet na budoucnost, v duchu si dodejte: Příště to určitě bude lepší. Mrkající


4. "Nepochybuj o sobě."
Proč bys měla? Nám kočkám se nehoní hlavou: Nejsem dost štíhlá. Nejsem dobrá máma. Nejsem dost zábavná, oblíbená, chytrá. Určitě to nezvládnu... Tohle se nám hlavou určitě nehoní. I když porodíme koťata do hromady starého dřeva. Neřešíme, jestli jsme nebo nejsme dobré mámy. Prostě se staráme. Nejlíp, jak umíme.

5. "Jde o ten pocit."
My kočky jsme cílevědomé: usilujeme o vlastní spokojenost. Stejně nemůžete mít všechno, jak je teď moderní. A pak se věčně cítíte zklamaní. Kočky vychází z toho, že spokojenost můžou zažívat úplně všichni, jen o tom neví. Stačí se dosyta najíst a najít si místo s hedvábně měkkou trávou, pohodlně se na něm uvelebit a mhouřit oči do slunce. Cíl dosažen. Usmívající se

6. "Buď sama sebou."
Kočka si nikdy na nic nehraje a nepřemáhá se. Když je unavená zívá, když má strach, schová se, a když se raduje, dá to otevřeně najevo. Chovejte se přirozeně! Vždyť je to přece jednodušší! Mrkající

7. "Starej se o vlastní rajon."
My kočky přesně víme, kde končí naše území a začíná cizí. A co se děje u sousedů, tím se nevzrušujeme. Zařídíme si pohodu na vlastním. Přeloženo do vaší řeči: Nech ostatní, ať si žijí, jak chtějí. Sami si to přece zvolili. A také: Co neovlivníš, tím se nestresuj.Usmívající se


Majitelé bázlivých koček ocení povídku "Ten, který přišel oknem":

1. Nejdřív vraťte kočce důvěru v člověka, aby se nebála vaší ruky. Bude k tomu zapotřebí dlouhá doba bez trestání a se spoustou hlazení. Např. když si kočka brousí drápky o sedačku, z výšky ji trochu pokropte vodou z rozprašovače na kytky. S vámi si tu sprchu vůbec nespojí, ale drápky si příště půjde brousit jinam.

2. Potom naučte kočku milovat kartáč. Ne ten s ostrými bodlinami na vyčesávání zvířecí srsti, ale na vlasy, s oblými plastovými hroty.

3. Uprostřed kartáčování, až bude kočka vláčná blahem, ji opatrně vezměte do náručí. Váš pomocník by jí měl dál přejíždět kartáčem po tvářích a mezi ušima. Kočka pochopí, že jí nic špatného nehrozí. Příště to půjde už bez kartáče a pomalu se nechá spokojeně chovat. Navzájem si budete dávat čím dál víc lásky.Usmívající se

DALAJLAMOVA KOČKA A UMĚNÍ PŘÍST

2. března 2015 v 21:12


I VAŠE SRDCE "PŘEDE", KDYŽ JSTE ŠŤASTNÍ A VĚŘTE, ŽE UMĚNÍ PŘÍST (BÝT ŠŤASTNÝ) MÁ KAŽDÝ JEN VE SVÉ MOCI.

Tyto dvě kouzelné knihy zaujaly přední místo v mé knihovně. Jsou tím nejlepším, co jsem dosud přečetla a měly by se stát povinnou četbou pro všechny lidi na světě. Pak by zcela jistě neexistovaly války, zlost, nenávist a krutost nejen vůči zvířatům, ale i vůči lidem navzájem. Zaujmou vás svojí moudrostí, laskavostí a pokorou a zanechají ve vás stopu na celý život. Možná dokonce ovlivní vaše jednání a skutky a zcela určitě vám dají jednoduchý návod na štěstí.
Nevěříte? Pusťte se do čtení a dáte mi za pravdu. Musíte však číst srdcem a vnímat každé slovo. Pak vám dají velmi, velmi mnoho.

Obě knihy, jenž na sebe volně navazují, začíná vyprávět himálajské koťátko a vyprávění končí dospělá kočka, která už ví, jak naplnit dvě základní touhy všech živých tvorů: být šťastná a vyhnout se utrpení. Postupně se za pomoci dalajlamy naučí, jak se nenechat ovládat emocemi, jak přistupovat ke každodenním problémům a jak využít přítomný okamžik. A především, jakou moc má v našem životě láska a soucit. Předává nám cenné poselství, které může učinit šťastnějším každého z nás.

Zábavný a velmi čtivý příběh dává odpovědi na otázky, které si klade každý z nás, odpovědi na smysl života, na to, jak žít, abychom byli šťastni. A že o tom něco kočky vědí! Usmívající se


"Proč vlastně kočky předou? Možná vám připadá, že na tuto otázku existuje naprosto jasná odpověď. Ale jako skoro u všech kočičích záležitostí, je i tato mnohem složitější, než jak se jeví na první pohled. Ano, předeme, protože jsme spokojené. Vřelé srdce, důvěrně známý klín, příslib plné misky - to všechno může způsobit, že naše svaly v hrtanu začnou okamžitě vibrovat úctyhodnou frekvencí.
Spokojenost ovšem není jediným spouštěčem předení. Vy lidé se také usmíváte například z nervozity nebo proto, abyste v někom vyvolali příznivou odezvu. Přesně to samé se děje i u koček. Předení v nás může vyvolat třeba návštěva veterináře nebo jízda autem. Předeme, abychom se uklidnily. A pokud se pohybujete po kuchyni a my slyšíme, jak vaše kroky vedou ke skříňce, jejíž obsah nás zajímá, ocasem se výmluvně ovíjíme kolem vašich nohou a vy můžete slyšet, jak předeme.
Výzkumníci na poli akustiky vám poví něco fascinujícího: totiž že frekvence kočičího předení je ideální terapií, která tiší bolest, urychluje hojení ran a růst kostí. My kočky vytváříme léčivé zvukové vlny, jejichž obdobou je elektrická stimulace, která se uplatňuje v lékařství. Přitom to děláme zcela spontánně pro svůj vlastní prospěch. (poznámka pro milovníky koček: pokud váš kočičí společník či společnice přede mnohem více než obvykle, je asi načase vypravit se k veterináři - taková kočka totiž zřejmě ví o svém zdraví něco, co vy netušíte).
Kromě těchto důvodů předení však existuje ještě jeden - a to je pravděpodobně ten nejdůležitější: předeme proto, abychom vám udělali radost. Předení je naše dobrovolná činnost, která je nedílnou součástí vzorce štěstí. Připomínáme vám tím, jak vás máme rády a že si vás vážíme. Abyste nezapomněli, co k vám cítíme, zvlášť tehdy, když nám připadáte bezbranní a zranitelní. Navíc je to příspěvek k vašemu dobrému zdraví. Snižujeme váš krevní tlak a hladinu stresu, chráníme vás před infarktem. Můžete to nazvat "vědou předení". Věda a umění spolu obvykle příliš nesouvisí, ale v tomto případě se propojily velmi obohacujícím způsobem.

Je to uzdravit tělo, utišit mysl a přinést radost srdci,
protože sedíte na klíně toho, koho milujete.


"Většina lidí si myslí, že se napřed musí změnit vnější podmínky. Ale ty nejsou skutečnou příčinou jejich neštěstí. Tou je to, jak tyto podmínky vnímají. V mém případě šlo o přesvědčení, že k tomu, abych byla šťastná, nutně potřebuji společnost další kočky.
Samota není příčinou neštěstí, nejlepším způsobem, jak sám získat štěstí, je rozdávat ho ostatním. A tak jsem si vzpomněla, jak někteří moji lidé jsou spokojení, přestože jsou sami. Schválně zkusím udělat někomu jinému radost, i kdyby to bylo jen to, že budu hezky příst. Nebudu tolik myslet na sebe, ale zaměřím se na druhé. A když jsem se vzdala svého přesvědčení, že ke svému štěstí nutně potřebuji další kočku, mé vězení se mohlo začít proměňovat v klášter."Usmívající se



Casper - kocour cestující autobusem

12. října 2013 v 21:39
"Lidský" kocour Casper se stal stejně slavným jako Dewey z knihovny. Proslavil se tím, že jezdil pravidelně autobusem v britském městě Plymouthu. Susan velmi citlivě a s velkou láskou popsala jeho příběh, který vás chytí za srdce. Kapitoly napsané samotným Casperem se střídají s vyprávěním jeho paničky. Kniha samotná není jen pouhým příběhem, ale zpovědí o tom, co všechno pro nás tyto chlupaté bytosti na čtyřech tlapkách znamenají.
Když Susanin neobyčejný přítel, kterého znal celý svět, zemřel, útěchu jí přineslo odhalení duhového mostu.

Ráda bych zde tato slova uvedla, protože dovedou velmi pomoci:

"Na nebesích je místo, kterému se říká Duhový most. Když umře zvíře, zvláště takové, které bylo někomu blízké, odchází za tento Duhový most. Pro naše milé kamarády tam jsou louky a kopce, kde mohou běhat a společně si hrát. Je tam spousta jídla, vody, slunce a naši přátelé jsou v teple a pohodlí. Všechna nemocná a stará zvířata jsou opět zdravá a při síle, tak jak si je pamatujeme z dávných dnů a již minulých časů. Zvířata jsou šťastná a spokojená až na jednu maličkost: všechna postrádají někoho velmi zvláštního někoho, koho opustila. Hrají si a běhají spolu, ale přijde den, kdy se jedno náhle zastaví a hledí do dálky. Jeho jasné oči pátravě pozorují, netrpělivé tělo se začíná chvět. Náhle vyběhne ze skupinky zvířat, letí přes zelené louky, rychleji a rychleji. Až se nakonec ty a tvůj kamarád sejdete v nesmírné radosti. Déšť sladkých polibků pokrývá tvoji tvář, tvé ruce opět hladí milovanou hlavičku, znovu hledíš do těch přenádherných důvěřivých očí, jež nadlouho zmizely z tvého života, ale nikdy z tvého srdce. A přes Duhový most půjdete spolu a nikdy se už nerozejdete..."
Usmívající se

ZVÍŘE POLIDŠŤUJE

30. ledna 2011 v 23:33
JOSEF DUBEN je vystudovaným zootechnikem, absolvoval praxi a je to tvář známá z televize. Je to tiskový mluvčí. A ne ledajaký. Je to zvířecí tiskový mluvčí, přesněji řečeno tiskový mluvčí Státní veterinární správy České republiky. Služebně nejstarší, přežil několik šéfů, ministrů i vlád. Na jeho tiskových zprávách je vidět, že svou práci umí. A hlavně - má rád kočky.

Jeho kniha "Zvíře polidšťuje" je sbírka fejetonů a drobných postřehů souvisejících se zvířaty a stojí za přečtení. Vlídné texty neméně vlídného autora potěší nejen milovníky koček.

"Mám rád samozřejmě i pejsky, ale kočky mi přijdou své. Kočky dávají člověku oprávněný pocit, nikoli iluzi, bezpečí. V jejich přítomnosti se člověk zklidní a pokusí-li se nazírat na svět jejich očima, může pochopit relativitu okolního dění, kde jsou skutečné hodnoty. Je to klid, pohlazení, zapředení. V přítomnosti kočky se brzy začneme pohybovat pomaleji, vyvarujeme se rychlých pohybů, neboť si všimneme, že to kočce vadí. A to se může hodit i v mezilidských vztazích. Člověk začne nevědomky pohlížet na svět kočičíma očima a trochu si může poopravit životní hodnoty a jistoty. Ke štěstí stačí tak málo - teplý pelíšek, mít co jíst, mít odkud vyhlížet na okolní dění. Ale to je vlastně docela hodně. Takže vede soužití s kočkami k lepší duševní rovnováze? Asi tak."

TÁŽE SE KOČKA?
Nebo i odpovídá? Odpověď se nabízí zdánlivě jednoduchá. Někdy tak, jindy tak. Ale asi tomu tak úplně nebude. Vytanula mi vzpomínka, která s naznačeným tématem až tak nesouvisí. Jednou se ztratil v parku malý bratr mého kamaráda. Kolemjdoucí si jej všimli a ve snaze mu pomoci se ho ptali: "Jakpak ti říkají, chlapečku?" Moc jim nepomohl, když odpověděl: "Někdy Honzíček, někdy Pavlíček." Jmenoval se totiž Jan Pavlíček.
Podobně by tomu mohlo být i s kočkou. Jednou je to tak a jindy zase jinak. Ale pokusme se o realističtější pohled na věc. Člověk totiž má tentenci zvířecí chování polidšťovat a zvířatům podsouvat lidské uvažování a chování. Zvíře, tedy i kočička, má svůj vlastní svět, vlastní způsob přemýšlení. A kočka zejména. Pokud se tedy kočka ptá, tak nejspíš: "Co bude? Co uděláš? Budeme si hrát? Chytíš mě? Dáš mi něco dobrého do mističky? A co máš ty? Nemáš něco lepšího?" A když člověk takto rafinovaně vyslovené přání splní, něco z toho udělá, hodí hračku, pošvihá tkaničkou, na chvíli to kočku uspokojí, potěší. Po chvilce ale poodběhne a sleduje zpovzdálí, jak si její člověk bude hrát sám. Nebo u mističky tázavě hledí: "Co má být tohle? To já přece nejím, zkus něco lepšího!"
Už to chápete? Kočka ovládá neskutečným způsobem zásady asertivního chování. Chce dosáhnout svého nikoli tak, že by prosila a riskovala, že přijde o důstojnost a ztratí tvář. Ji odmítnutím nelze urazit. To ona, když jí, člověče, neodpovíš, to ona tě postaví do role či pozice toho neempatického, nechápavého a provinilého.
A právě to je důvod, proč jsou kočky tak oblíbené i tak neoblíbené. Prostě proto, že jsou své. Jsou to kočky. Zralé osobnosti... Jenže tato úvaha má také svůj háček. Nepolidštil jsem ty kočky zase trochu moc. Nebo?
(Josef Duben)

Další rozkošná kniha z pera Josefa Dubna "Zvíře má jiný čas" potvrzuje citát v záhlaví mého blogu. Zvíře skutečně žije jen v přítomnosti, problém času absolutně neřeší. "Protože čas je veličina pouze lidská, která je jaksi vytržena ze jsoucnosti, bytí, které nemá ani konec, ani začátek."

Aby člověk mohl strávit tento naším rozumem v podstatě nepochopitelný a těžko uchopitelný pojem, nabízí se možnost podívat se, jak si s ním dovedou poradit zvířata. Pro ně je jen "tady a teď".
"A tak bych mohl a měl uvažovat i já, ale i ty, milý čtenáři. A podle toho, jak se zachovám (zachováme) tady a teď, tak takové to budeme mít zítra, ale i Potom..."

Tuhle knížku by si měl přečíst každý, ta se týká nás všech.
Josef Duben svou laskavost a moudrost dokazuje nejenom slovem, ale i vlastními kresbičkami zvířat, která miluje a dokonale zná, a to zvláště kočky:
"CO UMÍ KOČKY - USMÍVAT SE, SPÁT, PŘÍST, MLUVIT, ZPÍVAT I TANČIT, ZKRÁTKA UMÍ ŽÍT..."Usmívající se

KOČKY TO VĚDÍ LÍP

3. listopadu 2010 v 18:02
Kočky to vědí líp
Kouzelná knížka Oldřicha Přibíka, který píše knihy o kočkách společně se svojí manželkou Jitkou Baliharovou pod pseudonymem František PON, milovníky koček určitě uchvátí. Všichni se zde poznáme, protože život s kočkami je tu popsán pravdivě a vtipně, tak jak jej autoři dennodenně prožívají se svými kočičími kamarády. A že nám kočky, jak "vnitřní" tak "venkovní", převrátí náš život naruby, to je jistá věc, zážitky s nimi jsou někdy přímo neuvěřitelné!

Stejně tak další knihy "KOČKÁM CHUTNÁ KAVIÁR" a
"KOČKY MLUVÍ ZE SPANÍ" z pera Františka PONa
budete číst jedním dechem a zaručeně Vás pobaví.

Chcete-li si prohlédnout také hezké obrázky s kočkami, které manželé malují či si objednat jejich jedinečný kočičí kalendář, zavítejte na:

KAPESNÍ SLOVNÍK ČESKO- KOČIČÍ, KOČKO-ČESKÝ

28. července 2010 v 21:54
Určitě všichni máte doma různé cizojazyčné slovníky, ale opravdovým milovníkům koček by neměl chybět také SLOVNÍK ČESKO-KOČIČÍ, kdy my si přečteme, jak ona nám rozumí a SLOVNÍK KOČKO-ČESKÝ, který zase překládá zprávu pro nás od naší kočky. Navíc je doplněný i částí KOČKA & KOČKA, abychom si převedli do lidské řeči komunikaci mezi kočkami navzájem.

TENTO PRŮVODCE, VYPRACOVANÝ VE SPOLUPRÁCI S VETERINÁŘEM Jeanem Cuvelierem a milovníkem zvířat Gillesem Bonotauxem, POSKYTUJE JEDNODUCHÉ KLÍČE K POCHOPENÍ A ZÁROVEŇ VÝCHOVĚ KOČEK, ALE TAKÉ JEJICH PÁNŮ. V ILUSTRACÍCH SE S HUMOREM UKAZUJÍ BĚŽNÉ SITUACE, SE KTERÝMI SE NĚKDY STŘETNOU VŠICHNI MAJITELÉ KOČEK.

U každé ze 160 situací typických pro kočičí chování, s použitím klíčových slov, seřazených pečlivě od A do Z, najdete názor veterináře, a tak můžete i napravit v případě potřeby chyby v mluvě a komunikaci s vaším miláčkem. Zvládnutí kočičí mluvy je velkou pomocí k lepšímu pochopení chování našich koček. Ve vaší knihovně určitě nesmí chybět tento praktický slovník, jedinečný svého druhu, navíc přečtený a schválený kočkami!

KOČIČÍ KRIMI

8. června 2010 v 9:26
KOČKY JSOU PROSTĚ KOČKY ...
NA CELÉM SVĚTĚ!
TITO INTELIGENTNÍ, MÍRUMILOVNÍ, ČTYŘNOZÍ PŘÁTELÉ,
KTEŘÍ NEZNAJÍ PŘEDSUDKY, NENÁVIST A CHAMTIVOST,
BY NÁS SNAD JEDNOU MOHLI NĚČEMU NAUČIT.
(Z Qwillova pera)

Nejhezčí, nejlaskavější a nejvtipnější čtení o kočkách, jaké lze jen doporučit, je nepochybně krimi série kočičích příběhů od americké spisovatelky LILIAN JACKSON BRAUN. Odehrávají se v jednom městě, které leží 400 mil severně od zbytku světa, v Moose County. Záhady řeší chytrý novinář Jim Qwilleran se svým nadmíru inteligentním siamským kocourem Koko a jeho něžnou družkou, kočičkou Yum Yum. Tento úžasný tým, o kterém v New York Times napsali detektivové roku, Vás zaujme a zcela pohltí, stane se vaším nerozlučným přítelem, budete se s nim chtít znovu a znovu setkávat.

Chcete-li se více dozvědět o spisovatelce, jak se stala oslavovanou autorkou těchto skvělých knih a o jednotlivých dílech, podívejte se na:

DOSUD VYŠLO:

Kočka, která umělá číst pozpátku (1966)
Kočka, která okusovala ušák (1967)
Kočka, která zhasínala světlo (1968)
Kočka, která videla rudě (1986)
Kočka, která hrála Brahmse (1987)
Kočka, která si hrála na pošťáka (1987)
Kočka, která znala Shakespeara (1988)
Kočka, která čichala lepidlo (1988)
Kočka, která si potrpěla na rtěnku (1989)
Kočka, která mluvila s duchy (1990)
Kočka, která žíla na vysoké noze (1990)
Kočka, která se znala s kardinálem (1991)
Kočky, která pohnula horou (1992)
Kočka, která brala pilulky růžové pilulky (1992)
Kočka, která zmizela ve skříni (1993)
Kočka, která hrála domino (1994)
Kočka, která pískala na poplach (1995)
Kočka, která zbožňovala sýr (1996)
Kočka, která stopovala zloděje (1997)
Kočka, která zpívala ptáčkům (1998)
Kočka, která viděla hvězdy (1998)
Kočka, která vyloupila banku (2000)
Kočka, která cítila krysu (2000)
Kočka, která věděla kudy kam (2001)
Kočka, která sklidila aplaus (2002)
Kočka, která rozmlouvala s krocany (2004)
Kočka, která se zbláznila (2004)
Kočka, která shodila bombu (2006)
Kočka, která měla 60 vousků (2007)
Kočka, která vyprávěla příběhy (2010)

Těchto 30 nádherných knížek spousta milovníků koček velmi potěšila a strávili jsme nad nimi nádherné čtenářské zážitky. Jak se ale zdá, budeme se muset s kočičím detektivem Kokem i s Yum Yum rozloučit. Stará paní spisovatelka odchází na zasloužený odpočinek, což už napověděla její poslední sbírka povídek o Kočce, která vyprávěla příběhy.

Nebuďme však smutní, KOČIČÍ KRIMI NEKONČÍ !!
VYCHÁZÍ NOVÁ SÉRIE OD Lydie Adamson a co je zajímavé, je to ve skutečnosti muž píšící pod ženským jménem, americký spisovatel Frank King a myslím, že důstojně pokračuje v kočičích dobrodružstvích.
Tentokrát hrdinkou je Alice Nestletonová, příležitostná herečka a milovnice koček a její dva čtyřnozí společníci, mainský kocour Bushy a zcela zvláštní kocour Pancho.
Nudit se s nimi určitě nebudete, čeká vás další skvělá kočičí pátrání!
Zavítejte na moje stránky, budu vás informovat o každé další vydané knize v této sérii.



PRÁVĚ VYCHÁZÍ :

Kočka na prameni (1990)
Kočka mnoha barev (1991)
Kočka v rouše vlčím (1991)
Kočka v zákulisí (1992)
Kočka s houslemi (2012)
Kočka v utajení (2012)
Kočka ve skleněném domě (2013)
Kočka, která ničeho nelitovala (2014)

KOCOUR, KTERÝ POZOROVAL LIDI

7. června 2010 v 23:52
Kocour, který pozoroval lidi
PŘÍBĚH SE ODEHRÁVÁ V INDII PŘED DÁVNÝMI ČASY.
BENGÁLSKÝ KOCOUR BILLÍ (BILLÍ ZNAMENÁ V HINDŠTINĚ KOČKA) ŽIJE VE SVÉM OBLÍBENÉM MANGOVÉM HÁJI A SE ZÁJMEM SLEDUJE LIDSKÉ POČÍNÁNÍ. ABY SE DOZVĚDĚL O LIDECH VÍC, VYDÁVÁ SE BILLÍ NA DLOUHOU CESTU, NA NÍŽ SE DOZVÍDÁ, CO SI O LIDECH MYSLÍ OSTATNÍ ZVÍŘATA. TO, CO O LIDECH ZJIŠŤUJE, NENÍ PRO "DVOUNOŽCE" PRÁVĚ LICHOTIVÉ.  PŘESTO SE CÍTÍ K LIDEM ZVLÁŠTNÍM ZPŮSOBEM PŘITAHOVÁN.

Proslulý autor Masson, vynikající vypravěč a odborník na emocionální život zvířat, vypráví dojemný příběh o první kočce domácí.
Snaží se co nejpřesněji stanovit moment, kdy se první kočka rozhodla nechat se ochočit. Co asi mohlo tak dokonale povznesené a nezávislé stvoření, jako je kočka, přimět k tomu, aby se z vlastního popudu přidružilo k lidem? Ano, je jisté, že "z vlastního popudu", protože každý, kdo zná kočky, ví, že i když my jsme své kočičí přátele možná přivítali s otevřenou náručí, je zcela jisté, že to byla kočka, která nejprve vyhledala nás.



Dvě malé ukázky z knihy:                                           

"Říkají o nás, že jsme sobecké a zahleděné do sebe. Zrovna my! A co třeba bohatí lidé? Nebo ctižádostiví jedinci? Jak často berou na vědomí ostatní právě takoví lidé?
A navíc nás považují za sadisty, rozčiloval se kocour. To je asi proto, že si hrajeme s myškami, než je zabijeme. To je ale pěkná urážka! My pouze zkoušíme svou obratnost a dáváme myším férovou šanci. Konec je rychlý a bezbolestný, nenecháváme je trpět, nezabíjíme kvůli zabíjení. Mohou lidé o sobě tvrdit totéž? Také jsme prý závistivé. Nesmysl. Dosud jsem nepotkal kočku, která by záviděla jiné kočce. Možná jsme někdy žárlivé, ale něco tak nečestného a zhoubného, jako je závist, neznáme.
Přiznávají nám jen omezenou inteligenci. My že jsme hloupé? To pouze lidé neustále poměřují svou inteligenci s inteligencí ostatních dvounožců a jiných tvorů. Právě tohle je hloupé, neboť každá živá bytost je svým způsobem inteligentní.
A namyšlené? To tedy ani náhodou..."

"Billí pomalu přišel k palandě. Nandiní otevřela oči. Jejich pohledy se setkaly a v tom okamžiku Billí pocítil něco, co dosud nikdy nezažil. Najednou si dokázal představit, jaké to je, být malým, těžce nemocným děvčátkem, které má strach ze smrti. Zároveň ale poznal, že když na něj Nandiní pohlédla, zapomněla na chvíli na svou nemoc a ponořila se do hloubky jeho nádherných očí, očí divoké kočky.
Nandiní rozpřáhla náruč: "To je billí! Naše billí!" zašeptala.
Chce mě vzít do náruče, pomyslel si Billí. To přání jí nemohl odmítnout. Opatrně skočil na postel. Rodiče Nandiní hrůzou zatajili dech, ale úsměv na tváři jejich dcery je dojal k slzám. Billí se uvelebil u Nandiní v ohybu její paže a začal příst. Předl hlasitěji než kdykoli předtím, protože mu jeho máma kdysi vyprávěla, že předení má v sobě léčivou sílu.
Zdálo se, že jeho předení má hypnotický účinek. Nandiní zavřela oči, ale stále se usmívala. Billí ležel uvolněně v jejím náručí a trošku více se přitulil k jejímu tělíčku.
"Seslalo nám ho samo nebe," zašeptala dívčina matka.
Ne, pomyslel si Billí, přišel jsem z vlastního popudu.
Se slzami v očích se rodiče na oba užasle dívali.
Bylo to vůbec poprvé, kdy divoká kočka člověku svěřila své tělo.
Billí usnul. Dřímal u Nandiní v náruči mnoho hodin. Když se oba zase probudili, kocour stále ještě předl a Nandiní, jak se zdálo, už bylo mnohem lépe. Její rodiče byli přesvědčeni, že se před jejich očima odehrál zázrak..."

Útlá knížečka, malá rozměrem, ale velká obsahem!
Kouzelný příběh o víře, přátelství a moudrosti.

DEWEY - KOCOUR Z KNIHOVNY, KTERÝ OKOUZLIL CELÝ SVĚT

13. února 2010 v 22:13
JEDNO CHLADNÉ ZIMNÍ RÁNO JDE VICKI, VEDOUCÍ MALÉ IOWSKÉ KNIHOVNY, VYBRAT ZE SCHRÁNKY VRÁCENÉ KNIHY A OBJEVÍ V NÍ DROBOUČKÉ, NA KOST PROMRZLÉ KOTĚ, KTERÉ TAM NĚKDO PŘEDEŠLOU NOC VHODIL. VYTÁHNE ZUBOŽENÉ ZVÍŘÁTKO Z HROMADY TĚŽKÝCH SVAZKŮ, A JAKMILE SE JÍ SCHOULÍ DO NÁRUČE, JE ROZHODNUTO. KOCOUREK POJMENOVANÝ DEWEY SE STANE TRVALÝM INVENTÁŘEM KNIHOVNY.

Další úžasná kniha, kterou by si žádný milovník koček neměl nechat ujít, tím spíše, že jde o příběh skutečný!
Vicki Myronová, která jej prožila a napsala, jím dokazuje, že pocit sounáležitosti mezi lidmi ani laskavost v dnešním bláznivém světě kupodivu dosud nevymřely.
Dewey celých devatenáct let rozdával radost svým nadšením, laskavostí, skromností a především svým šestým smyslem, díky němuž uměl přesně odhadnout, kdo ho v danou chvíli nejvíc potřebuje. Jeho sláva se postupně šířila od města k městu a nakonec pronikla do celého světa. Z Deweyho se vyklubal víc než pouhý roztomilý zvířecí kamarád - pro obyvatele farmářského městečka se stal zdrojem pýchy a hrdosti. Když v roce 2006 zemřel, oplakávaly ho doslova tisíce lidí. Jeho osud zaujal natolik, že se chystá i filmová verze.

Podívejte se na Deweyho stránky na: http://www.deweyreadmorebooks.com/deweyvideos.php
a uvěříte!

Malá ukázka z knihy:
"Dewey nebyl pozoruhodný tím, že by něco zvláštního dělal, byl pozoruhodný zkrátka tím, že byl jedinečný. Byl jako jeden z těch zdánlivě obyčejných lidí, kteří ve chvíli, kdy je lépe poznáte, začnou vyčnívat z davu. Prodavači. Bankovní úředníci. Automechanici. Matky. Svět si většinou všímá spíš těch, kteří jsou něčím zvláštní, těch, kdo se hlučně hlásí o své místo na slunci, těch bohatých a prospěchářských, a nikoli těch, kdo dělají obyčejné věci neobyčejně dobře. Dewey působil na lidi den po dni a získával si jednoho po druhém. Nikdy nikoho nevynechal, ani ničí náklonnost nebral jako samozřejmost. Dewey nebyl pouze kočička, kterou by si lidé sem tam letmo pohladili a usmáli se nad jejími kousky. Každý, opravdu KAŽDÝ návštěvník knihovny měl pocit, že jeho vztah s Deweym je něčím zvláštní. Díky Deweymu měl každý z nich pocit výjimečnosti.
Mnoho lidí nás prosilo, abychom na uctění Deweyho památky uspořádali zvláštní smuteční obřad. Já ani moji kolegové jsme do ničeho takového neměli moc chuť, ale něco jsme podniknout museli. A tak se jednoho chladného sobotního odpoledne v polovině prosince sešli Deweyho obdivovatelé v knihovně, aby si naposled (alespoň oficiálně) zavzpomínali na přítele, který tak ovlivnil jejich životy. Akci natáčely štáby místních televizních novin. Byl to hezký nápad, ale ty kamery tam působily tak nějak rušivě. Tohle byly soukromé vzpomínky probírané mezi přáteli. Také jsme si uvědomili, že pouhými slovy to, co jsme k Deweymu cítili a cítíme, vyjádřit nedokážeme. Nedalo se nijak snadno vysvětlit, v čem byl tak jedinečný. Svět kolem nás se zastavil. Nakonec jedna místní učitelka podotkla: Lidé říkají, no to je toho, vždyť to byla jen kočka. Jenže v tom se právě mýlí. Dewey byl daleko víc.
A my ostatní jsme přesně věděli, co tím myslí."

Tato kniha nás přesvědčí o tom, že komu se podařilo vytvořit si rovnocenný vztah, nepovažuje kočky jen za pouhé čtvernožce, ale vidí v nich bytosti, které obohacují náš život a dávají nám poznat skutečný a čistý cit, který rozhodně není samozřejmostí...
 
 

Reklama