- Kočičí láska k člověku

PRO KOČIČKU, KTERÁ UŽ NENÍ MEZI NÁMI

2. srpna 2010 v 22:14
Láska je slovo tak často používané, že leckdy ztrácí svoji vážnost. A lidé taky často považují za lásku něco, co jí vlastně vůbec není. Nelíbí se mi, když se jeden den vysloví a druhý den je všechno jinak... Pravá láska je klenot, který se nedá vyjádřit slovy, ale činy a chováním.

Že láska nepotřebuje žádná slova, o tom nás přesvědčí soužití s kočkou. Tedy pokud si nás ona vybere, že nám svoji lásku bude projevovat. Když se tak stane, pak jsme obdarováni každý den, beze slov k nám hovoří láska bezvýhradná, ničím nepodmíněná, nesvazující...

Když nebudete mít náladu, zaleze si vaše kočičí společnice do koutka, aby vás nerušila, když ale budete smutní, přitulí se k vám a pohladí vás pacičkou, nic jí nebude vadit ani kožíšek mokrý od slz. A když budete sršit dobrou náladou, bude si s radostí s vámi hrát na honěnou, pobaví vás svými artistickými kousky a šťastná zapne svůj "motůrek" pro vaši potěchu.

Kočky prostě miluju odjakživa. Když jsem byla malá, bydleli jsme v domku na okraji města a kocouři (kočky jsem mít nesměla, ty by přivedly koťata) se u nás střídali rok od roku. Sotva jsem si kotě stačila zamilovat, už to byl statný kocour a jelikož slovo kastrace se snad tenkrát ani neznalo, v toulkách za kočkama se většinou nevrátil nebo skončil ještě hůře...Tolik jsem toužila mít kočičku na stálo, po celý její život, tak, aby byla členem rodiny.
To se mi splnilo až po mnoha letech, kdy sama už jsem měla dcerky v mém tehdejším věku. Radost ze zvířátka jsem jim samozřejmě neupřela a zároveň si sama splnila svůj dávný sen. A jelikož bydlíme v paneláku, ani to jinak nešlo, aby se čtyřnohá tygrovaná krasavice nestala členem rodiny.
A tehdy jsem prvně poznala kočičí lásku. Tohle malé inteligentní stvoření mělo v sobě neuvěřitelnou moc - dokázalo naši rodinu stmelovat: jak byly nějaké rozepře, hned věděla jak na to - tiše zmizela z našeho dohledu a šikovně se schovala, dokud jsme se po ní nesháněli, nevolali ji a nestrachovali se o ni - a na hádky se jaksi zapomnělo. V žádném případě nás nenechala zahálet - přinesla kostičku od člověče nezlob se a museli jsme házet a ona aportovala třeba stokrát za sebou - pro naši radost a pobavení, jak dlouho jsme to vydrželi.Už tenkrát jsem trpívala bolestmi krční páteře a jakmile Salinka poznala, že je mi ouvej, lehala si mi okolo krku, pacičkama mě objímala a zahřívala bolavá místa. Když měl manžel úraz a odvezli ho do nemocnice a pak mě postihla ztráta zaměstnání, chodila za mnou jako pejsek, všechno dělala se mnou, nenechala mě bez povšimnutí, jako kdyby říkala: ne abys něco vyvedla, neboj, se mnou to zvládneš - musíš! A když potom onemocněla ona, byla zase ona ta statečnější.
Dělala jsem v té době autoškolu a v mém věku to bylo docela náročné - bála jsem se, že neuspěju, a tak veškerý volný čas jsem věnovala učení a jízdám. Se Salinkou už jsme v té době chodili na kapačky, několikrát zkolabovala a stále se hledala příčina. Věděla jsem tedy, že je nemocná, ale netušila ještě, že tolik - nebo spíš ona mi to nedala najevo. Je známo, že kočky dovedou svoje bolesti a trápení skrývat a ona to dokázala mistrně. Tiskla se ke mně a mručivě předla, když jsem sedávala s knížkou a učila se testy. Nedokázala si už lehnout na bok, a vyhýbala se chování a dotekům, nedokázala ani vyskočit na své oblíbené křeslo. Věděla jsem, že je zle...ale dostávala léky a stále jsme doufali...dodnes nevíme, proč se včas neudělal rentgen...
Pamatuji se, jak jsem radostí, že mám konečně řidičák, spěchala domů, ani jsem nešla s ostatními na oslavu, měla jsem doma přece nemocnou kočičku...což pochopí jen kočkomilové. Cestou jsem nakoupila zákusky a oblíbenou pochoutku pro Salinku. Čekala na mě jako vždy za dveřmi a unaveně mě doprovodila do kuchyně, ale svůj pamlsek už nesnědla. Dlouze jsem k ní promlouvala a hladila ji, aby se nebála, že ona se taky určitě uzdraví a zvládne to, jako jsem to dnes zvládla já...a přitom mi tekly potoky slz.
Druhý den byla sobota a Salince se hodně přitížilo, prakticky už nejedla ani nepila a začínala se dusit. Konečně se udělal rentgen, který prokázal velký nádor na plicích, prý i když by se na něj přišlo včas, nedal by se operovat a vyléčit. Bylo jí teprve sedm let...
Když jí dali uspávačku a ona navždy usínala, stále jsem jí děkovala. Uvědomovala jsem si, jaké už musela mít bolesti, ale ona to vydržela - kvůli mě - věděla, jak mi na těch zkouškách záleží a že kdyby umřela před nimi, už bych je neudělala!
Tak tohle je kočičí láska!

Když mi moje první kočička umírala v náručí, tehdy jsem si uvědomila, že ona vlastně pro mě udělala mnohem víc než já pro ni. Nemluvila, ale přesto mi hluboce porozuměla. Byla mi věrnou společnicí, důvěrnou přítelkyní i léčitelkou, vždy na blízku, když jsem ji potřebovala.
To já ji někdy nespravedlivě potrestala, to já jí někdy nerozuměla, kolikrát na ni neměla čas a ne vždy poznala její bolest.

Když mi moje první kočička umřela v náručí, už jsem věděla, co je to pravá láska.

KOČKY JSOU BYTOSTI, KTERÉ OBOHACUJÍ NÁŠ ŽIVOT A DÁVAJÍ NÁM POZNAT SKUTEČNÝ A ČISTÝ CIT, KTERÝ ROZHODNĚ NENÍ SAMOZŘEJMOSTÍ.

VAŽTE SI SVÝCH KOČIČÍCH PŘÁTEL, NELITUJTE PRO NĚ ČASU ANI NÁMAHY, STOKRÁT VÁM TO VRÁTÍ !
 
 

Reklama