- Jak nás vidí kočka

Monolog kočky

3. července 2011 v 12:23 | Karel Čapek
"Tohle je můj člověk. Nebojím se ho.
Je velmi mocný, neboť jí velmi mnoho: je Všežroucí. Co žereš? Dej mi!
Není krásný, neboť nemá srsti. Nemaje dosti slin, musí se umývat vodou. Mňouká drsně a zbytečně mnoho. Někdy ze spánku přede.
Otevři mi dveře...
Spí v noci místo ve dne, nevidí po tmě, nemá žádných rozkoší. Nikdy nemyslí na krev, nikdy nesní o lovu a boji, nikdy nezpívá láskou.
Často za noci, když já slyším tajemné a kouzelné hlasy, když vidím, jak vše ožívá tmou, on sedí u stolu se skloněnou hlavou a stále, stále drápe svým černým drápkem do bílých listů... a tu mi ho přijde líto, i kráčím se přiblížit a tiše mňouknu v sladkém a trýznivém rozladění.
Tu tedy můj Člověk mne pozvedne a ponoří do mé srsti svůj teplý obličej.
V tu chvíli v něm na okamžik procitne záblesk vyššího života, i vzdychne blahem a přede něco, čemu je skoro rozumět.
Nemysli si však, že se o tebe starám.
Ohřál jsi mne, a teď zas půjdu naslouchat černým hlasům."
krasavice



 
 

Reklama