Druhou kočku ano nebo ne?

16. července 2010 v 1:37 |  - Druhou kočku?
Je to asi tak: máte doma kocoura, je chován výhradně doma, nejsou s ním žádné problémy, ale vy začnete přemýšlet, jestli mu není doma smutno, když vy jste v práci a jestli byste mu neměli pořídit kamaráda (kamarádku). Nejste si však jisti, jestli zrovna pro vašeho kocoura je kočičí kamarád vhodný. Vyhledáte si na toto téma spousta článků na internetu i v literatuře, ale stále máte obavy. Váš kocour je velký individualista, mazlí se jen, když on zrovna chce, a proto se bojíte, aby pak o vás neztratil zájem. Ale je to tak krásné, když si dvě kočky spolu hrají, spolu spí a pečují o sebe!

I u nás to bylo tak.
Už delší čas jsem přemýšlela, jestli našemu šestiletému briťákovi Míšovi nepořídit kamaráda, když mi nahrála náhoda: našli jsme a vypiplali tři krásná koťátka.
A tak k nám putoval černobílý fešák Honzík. Seznámili jsme je dle pokynů v literatuře - každý střídavě v jedné místnosti, aby si zvykli na svůj pach. Zkrátím to: nejprve to vypadalo, že to bude idylka (tu se mi podařilo zachytit zde na mých videích). Jenže malý si chtěl neustále hrát, nenechal velkého chvíli v klidu, stále na něj útočil. Chvílemi si i hráli, když byl malý v klidu, Míša ho olizoval a se svojí veskrze přátelskou povahou se snažil o kamarádství. Ale Honzík ho neustále "obtěžoval", nenechal už ho v klidu ani na záchodě a Míša začal být ve stresu. Začali rvačky, které nabývali na intenzitě, neustále jsem se bála, aby si neublížili, se strachem jsem chodila z práce domů, aby nebyl byt vzhůru nohama...už jsme byli ve stresu celá rodina, ani jsme se nevyspali.. Honzíkovo útoky byly stále prudší, hravé měření sil se změnilo v boj o nadvládu. Jsem docela citlivá povaha i co se koček týče a na to jsem se dívat nemohla. Honzíkovi jsme vybrali nový domov, kde se vyřádí v domečku se zahrádkou a u nás se vše vrátilo do starých kolejí. To víte, že jsem měla nemalé výčitky, jestli jsem neměla vydržet do Honzíkovi kastrace, navíc jsem ho měla už taky ráda..Napadlo mě, co asi nemělo: že asi divoch Honzík nebyl pro Míšu ten "pravý", že by se k němu hodilo kotě klidnější, víc přizpůsobivé...
Zkrátka po nějaké době k nám přišel hodný, klidný "černoušek" Filípek, další z nalezenců, který doteď bydlel u dcery. Ze začátku to vypadalo opravdu nadějně: malý si velkého příliš nevšímal, ale ten začal být ve střehu. A tehdy jsem to konečně pochopila: ten malý šel Míšovi na nervy! On měl jako už starší kočka jiné potřeby, rozdílný denní program než kotě. Nakonec i Filípek si všiml, že tu má společníka svého druhu a aktivně se začal snažit o hraní a přátelské pranice. Jenže Míša chtěl hodně spát, ve dne i v noci, už neměl rád kotěcí hry, zkrátka jeho potřeby se zásadně lišily od potřeb kotěte. Stahoval se do svého vlastního prostoru, už se nechodil ani mazlit, někdy ani nevyšel čas, také kotě vyžadovalo moji pozornost.. Svoji kočku znáte, vidíte, že není v dobrém rozmaru, troufám si tvrdit, že Míša začal být v jakési depresi.
Filípka si vzali hodní známý a na Míšovi bylo přímo vidět, jak je rád, že má zase svůj nerušený klid a zaběhlý pořádek, opět se začal mazlit a čekat na mě každý den až přijdu z práce. A já měla zase výčitky, že jsem mu tohle všechno snad ani neměla dělat...
Co vás určitě taky napadlo: když ne kotě, co pořídit svému dospělému kocourovi stejně starého kočičího kamaráda? Ale došla jsem k přesvědčení, že by to pro Míšu mohlo znamenat ještě více problémů. Když by si s dospělým kamarádem "nesedli", zbytek života by se mu možná proměnil v peklo. Navíc dospělé kočce tak snadno nenajdete jiný vhodný domov a vystavit ji stresu návratu k bývalým majitelům, to snad raději ne..
Náš příběh má přesto svůj happy end, jaký byste asi nečekali.
Dostali jsme na "hlídání" ve velké kleci dcery morče, aby nebylo doma samo, když dcera odjíždí na dovolenou.
Míša zvědavě okukoval klec a ač by tahle velká myš pro něj měla být kořistí (z čehož jsme měli obavy, ovšem Míša se narodil v bytě a myš nikdy ani neviděl), žádné útoky se nekonaly, jen morče při proběhnutí bytem sledoval. Zjistil, že tohle podivné zvíře v kleci ho v ničem neohrožuje, nezasahuje nijak do jeho klidu, naopak Ketynka se stala zdrojem jeho zábavy, rozptýlení, rád ji pozoruje, asi jako pozoruje ptáčky na balkoně. Často se mi stává, že přijdu z práce domů a Míša leží u klece, s Ketynkou na sebe koukají a asi si povídají něco ve svojí "zvířecí" řeči(taky můžete kouknout na video, kde spolu snídají na balkoně travičku). Myslím, že jste pochopili, že morče u nás už zůstalo.
A tak platí, že všechno zlé je pro něco dobré a mě zbývá jen nostalgická vzpomínka na naše koťátka, se směsicí stesku, zvláštní lítosti, ale i dobrého pocitu, že jsme ta krásná nevinná zvířata včas zachránili zřejmě před jistou smrtí a umožnili jim důstojný kočičí život u hodných páníčků. Nikdy na Matýska, Honzíka a Filípka nezapomeneme, vždyť i oni nám obohatili náš život!

ZE SVÝCH ZKUŠENOSTÍ ZASTÁVÁM NÁZOR, STEJNÝ JAKO MVDr. Hana Žertová z Etologické poradny, ŽE K DOSPĚLÉ KOČCE UŽ BY SE DRUHÁ KOČKA POŘIZOVAT NEMĚLA.

Dál už cituji paní doktorku:

"Kočky (a zvláště kocouři) jsou v přirozených podmínkách samotáři a druhé kočky nevyhledávají. Výjimkou jsou samozřejmě koťata s matkou a po určitý čas sourozenci. Kočky vykazují poměrně velkou toleranci k jiným kočkám a dalším zvířatům, dokud se necítí být ohroženy. Pak reagují velmi silnou agresí (spojenou se strachem) Když má ten druhý kam utéct, většinou se to časem srovná - kočky se zdálky pozorují, a když se ujistí, že jim nehrozí nebezpečí, klidně se zas sejdou u misky s krmením. Ale pokud nějaká nedůvěra vznikne v bytě, je to velmi těžko řešitelný stav a kočky pak žijí v trvalém stresu. S tím se pak pojí různé poruchy chování (močení mimo záchod, stálé podráždění až deprese, napadání druhé kočky), ale také zdravotní problémy (kočka žijící v trvalém stresu je více nemocná).
Je prokázáno, že jak poruchy chování, tak řada nemocí se vyskytují zhruba dvakrát častěji u koček žijících v bytě ještě s jinou kočkou než u koček chovaných samostatně. Takže druhou kočku nyní nedoporučuji. Ale příště, až budete pořizovat kočku, VEZMĚTE SI HNED DVA SOUROZENCE, ti se snášejí zpravidla dobře a dvěma koťatům je lépe a veseleji než jednomu."

Kdybyste chtěli další zvířátko, pak paní doktorka doporučuje psa, štěně, nejlépe z chovu, kde bylo zvyklé na kočky. Je jen třeba zpočátku hlídat, aby kočka štěněti neporanila oči. Pak si rozdělí teritorium vertikálně - kocour bude hodně chodit po výškách a pejsek bude na zemi. Kočičí misky a záchod je třeba umístit tak, aby se tam pes nedostal a kocour měl na jídlo i vyprazdňování klid.
I to mazlení se možná zlepší - kocour bude trochu (zdravě) žárlit a bude si vás víc hlídat a vážit si vás.
Ale klidně to zkuste i s morčetem, jen raději ne ke kočce, co chodí i ven a umí lovit myši!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Souhlasíte s tímto článkem?

Bez výhrad 71.2% (42)
Jen částečně 15.3% (9)
Nesouhlasím 13.6% (8)

Komentáře

1 Bibi Bibi | Web | 16. července 2010 v 1:43 | Reagovat

good

2 Čip Čip | Web | 19. července 2010 v 15:51 | Reagovat

U mě na blogu je soutěž o mazlíčka léta 2010, plně věřím, že se přihlásíš :D

3 Dasty Dasty | 24. července 2010 v 14:52 | Reagovat

Je tom moc fajn, že se vám podařilo najít takové super řešení :-) Pokusů seznámit kluky vůbec nelitujte. Je to o tom získat zkušenost a nakonec to dobře dopadlo pro koťátka i pro Míšu.

4 Aneleh Aneleh | E-mail | Web | 25. července 2010 v 13:40 | Reagovat

Děkuju za pochopení, taky to tak vidím :-)

5 Dione Dione | 25. července 2010 v 13:45 | Reagovat

Moc krásně napsané!

6 Aneleh Aneleh | E-mail | Web | 26. července 2010 v 12:08 | Reagovat

Vždyť jsme to všechno prožívaly spolu ne? :-)

7 Iveta Iveta | 21. srpna 2010 v 8:41 | Reagovat

Nesouhlasím,pořídila jsem tehdy pětileté kočičce Kačence druhou kočičku Šmoulinku,tehdy tří měsíční kotě,aby Kačenka měla kočičí kamarádku...a vše dopadlo dobře,rozumí si...o minulých vánocích si naše kočička Šmoulinka adoptovala našeho třetího kočičího člena rodiny kocourka Zrzečka a opět vše v pohodě...takže máme doma sedmiletou Kačenku,dvouletou Šmoulinku a ročního Zrzečka a všichni spolu tvoří báječné kočičí trio.....všichni tři jsou to nalezenci

8 Aneleh Aneleh | 21. srpna 2010 v 14:18 | Reagovat

[7]: Tak my jsme získali tuhle zkušenost, jak tu píšu v našem příběhu a uvedla jsem i názor paní doktorky z poradny, která nám ji potvrdila. Článek vyšel v časopisu "Naše kočky. Ale samozřejmě to tak nemusí být vždy.
Možná je to tím, že u Vás to byly obě kočičky, které si zvykaly na nového člena rodiny, kocouři se hůře přizpůsobují a také svou roli sehrálo, že Vaše kočičky, které přijaly nového člena, byly také nalezenci, kdežto náš domorodec britský kocour, který má přece jen jinou povahu než kočky obyčejné venkovní, takže v šesti letech byl již usedlý, klidný kocour, kdežto Vaše kočka v pěti letech asi ještě vitální hravá dáma. Je to o zkušenosti a ty samozřejmě můžou být různé, protože každá kočka je individualistka a je vždycky radost, když se to povede tak jako Vám. :-)

9 Milan Milan | E-mail | Web | 27. října 2010 v 11:01 | Reagovat

no máme doma koček šest a to bez jakýchkoliv problémů. Kočka je totiž všechno jen ne samotář. Hodně samozřejmě závisí na povaze jednotlivce, ale většina potřebuje komunikaci,i když ne pořád.I v "divočině" se kočky "scházejí",určitou část dne tráví ve společenství ostatních které má svůj pevný řád. V bytě je to stejné, každá má svůj koutek kam si zaleze a kam jiné kočky nelezou,ale často jsou spolu,hrají si,navzájem se myjí, spí jedna přes druhou.

10 Aneleh Aneleh | 28. října 2010 v 18:42 | Reagovat

[9]: Tento článek je o tom, zda pořídit druhou kočku nebo nikoliv ke kocourkovi, který je již dlouhou dobu sám. Pokud máte doma šest koček, které jsou spolu odmalička, může to být jistě bez problémů, i když je známo, že pokud je pohromadě více koček v bytě, mohou se navzájem i terorizovat.

11 Andulka Andulka | 24. prosince 2012 v 0:22 | Reagovat

Dlouhou dobu jsem zvažovala, zda naší dnes už 5leté Anitrunce pořídit kamaráda. Povahou je velice podobná Míšovi. Nakonec jsme rozhodli že to zkusíme a aby byla větší šance že si "sednou", vybrali jsme kocourka. Jenomže kocourek byl přesně co Honzík-strašnej divoch. Když byl úplně malý, nedalo se s ním ani spát v 1 místnosti, protože nám neustále skákal do obličeje. Teď už je to lepší, sice naše ruce i nohy jsou stále plné škrábanců, ale jde to. Už je to 6 mesíců, co jsou spolu a ti dva kamarádi pořád nejsou. Neustále se to střídá-nejdřív nahánělo kotě Anitru, pak Anitra kotě a teď zase kotě ji. Někdy je to opravdu hrozné, Anitra zaleze do rohu, prská, vrčí a vydává všemožné zvuky. To kocoura musím chytit a odnést pryč. Je při tom velmi agresivní, zahryzne se mi do ruky a dožaduje se na zem za Anitrou. Ale ona taky nebyla svatoušek, kolikrát ho proháněla a dala mu tolikrát packou do kožichu. Dělám si naděje ještě z kastrace, ale nevím nevím. Naštěstí Anitrunka nevypadá, že by byla nějak moc stresovaná, udržuje svoje návyky, spí se mnou v posteli, vrní. Určitě by si rozuměli s Míšou :-D

12 Hudy Hudy | E-mail | 20. října 2013 v 7:23 | Reagovat

Dobrý den, dostal jsem se náhodně na Vaši stránku a k tomuto tématu. Já jsem ke svému 10 letému kocourkovi pořídil před 5 lety, černou kočičku. Protože jezdím domu později, tak aby kocourek nebyl doma sám. Kocourek byl do té doby vládcem vesmíru, ale po příchodu kočičky, tehdy jako malého koťátka, se vše změnilo. Už jako koťátko, začala být kočička dominantní a dnes to vypadá tak, že kočička je všude první a kocourek pro vlastní klid, se nikam nehrne. Je krásné je pozorovat, jaká ona je potvůrka vypočítavá a žárlivá a kocourek jaký je pohodář, který věci moc neřeší . Přesto vše si troufám tvrdit, že jak kocourek, tak i kočička, jsou velcí přátelé a každé ráno se spolu kočkují a vítají se do nového dne :-)

13 SilverAin SilverAin | 17. ledna 2014 v 23:39 | Reagovat

Když jsem kdysi tříletému Garymu (britský modrý) pořídila kotě (britský černý), Gary na něj párkrát zavrčel a Leo naštěstí nikdy nebyl konfliktní, takže ho nechal být. On byl navíc i takový hodně ustrašený, ta "stanice," odkud jsme ho zachránili, to bylo ošklivé doupě, kde se kočkám nikdo nevěnoval, takže nové kotě si dávalo pozor a nepouštělo se s Garym do velkých rozbrojů. Přesto jeho přítomnost Gary; vládce světa, špatně nesl. Měl pocit, že jsem ho zradila a pět let se mnou Gary, do té doby nejlepší kamarád, nepromluvil. A aby mi to fakt "natřel," začal se v mojí přítomnosti lísat k tátovi.
Asi před rokem konečně přestal trucovat a zase jsem to já, ke komu se nejvíc lísá a kdo si k němu může dovolit to, co nikdo jiný. A i když zrovna nemá náladu na mazlení, tak mě toleruje. Ale těch pět let to hrál tak přesvědčivě, že jsem mu fakt žrala, že se mnou moc nekámoší.
Dneska už vychází i s "kotětem," ze kterého vyrostl dospělí kocour. Naštěstí nikdy nezačal být dominantní, takže spolu nikdy doopravdy nebojovali. Občas se pohádají, ale to každý. Někdy si i hrají a líhávají často nedaleko od sebe.

14 Lucy Lucy | E-mail | 29. května 2014 v 14:57 | Reagovat

Kočičky jsou boží. My jsme si našeho kocourka vzali před 3 lety přes http://zvirata.hyperinzerce.cz/inzerce-kocky-kotata/ a už si to bez něj nedovedeme ani představit.

15 vesele-naramky vesele-naramky | Web | 29. července 2016 v 19:57 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.