KOCOUR, KTERÝ POZOROVAL LIDI

7. června 2010 v 23:52 |  - Literatura o kočkách
Kocour, který pozoroval lidi
PŘÍBĚH SE ODEHRÁVÁ V INDII PŘED DÁVNÝMI ČASY.
BENGÁLSKÝ KOCOUR BILLÍ (BILLÍ ZNAMENÁ V HINDŠTINĚ KOČKA) ŽIJE VE SVÉM OBLÍBENÉM MANGOVÉM HÁJI A SE ZÁJMEM SLEDUJE LIDSKÉ POČÍNÁNÍ. ABY SE DOZVĚDĚL O LIDECH VÍC, VYDÁVÁ SE BILLÍ NA DLOUHOU CESTU, NA NÍŽ SE DOZVÍDÁ, CO SI O LIDECH MYSLÍ OSTATNÍ ZVÍŘATA. TO, CO O LIDECH ZJIŠŤUJE, NENÍ PRO "DVOUNOŽCE" PRÁVĚ LICHOTIVÉ.  PŘESTO SE CÍTÍ K LIDEM ZVLÁŠTNÍM ZPŮSOBEM PŘITAHOVÁN.

Proslulý autor Masson, vynikající vypravěč a odborník na emocionální život zvířat, vypráví dojemný příběh o první kočce domácí.
Snaží se co nejpřesněji stanovit moment, kdy se první kočka rozhodla nechat se ochočit. Co asi mohlo tak dokonale povznesené a nezávislé stvoření, jako je kočka, přimět k tomu, aby se z vlastního popudu přidružilo k lidem? Ano, je jisté, že "z vlastního popudu", protože každý, kdo zná kočky, ví, že i když my jsme své kočičí přátele možná přivítali s otevřenou náručí, je zcela jisté, že to byla kočka, která nejprve vyhledala nás.



Dvě malé ukázky z knihy:                                           

"Říkají o nás, že jsme sobecké a zahleděné do sebe. Zrovna my! A co třeba bohatí lidé? Nebo ctižádostiví jedinci? Jak často berou na vědomí ostatní právě takoví lidé?
A navíc nás považují za sadisty, rozčiloval se kocour. To je asi proto, že si hrajeme s myškami, než je zabijeme. To je ale pěkná urážka! My pouze zkoušíme svou obratnost a dáváme myším férovou šanci. Konec je rychlý a bezbolestný, nenecháváme je trpět, nezabíjíme kvůli zabíjení. Mohou lidé o sobě tvrdit totéž? Také jsme prý závistivé. Nesmysl. Dosud jsem nepotkal kočku, která by záviděla jiné kočce. Možná jsme někdy žárlivé, ale něco tak nečestného a zhoubného, jako je závist, neznáme.
Přiznávají nám jen omezenou inteligenci. My že jsme hloupé? To pouze lidé neustále poměřují svou inteligenci s inteligencí ostatních dvounožců a jiných tvorů. Právě tohle je hloupé, neboť každá živá bytost je svým způsobem inteligentní.
A namyšlené? To tedy ani náhodou..."

"Billí pomalu přišel k palandě. Nandiní otevřela oči. Jejich pohledy se setkaly a v tom okamžiku Billí pocítil něco, co dosud nikdy nezažil. Najednou si dokázal představit, jaké to je, být malým, těžce nemocným děvčátkem, které má strach ze smrti. Zároveň ale poznal, že když na něj Nandiní pohlédla, zapomněla na chvíli na svou nemoc a ponořila se do hloubky jeho nádherných očí, očí divoké kočky.
Nandiní rozpřáhla náruč: "To je billí! Naše billí!" zašeptala.
Chce mě vzít do náruče, pomyslel si Billí. To přání jí nemohl odmítnout. Opatrně skočil na postel. Rodiče Nandiní hrůzou zatajili dech, ale úsměv na tváři jejich dcery je dojal k slzám. Billí se uvelebil u Nandiní v ohybu její paže a začal příst. Předl hlasitěji než kdykoli předtím, protože mu jeho máma kdysi vyprávěla, že předení má v sobě léčivou sílu.
Zdálo se, že jeho předení má hypnotický účinek. Nandiní zavřela oči, ale stále se usmívala. Billí ležel uvolněně v jejím náručí a trošku více se přitulil k jejímu tělíčku.
"Seslalo nám ho samo nebe," zašeptala dívčina matka.
Ne, pomyslel si Billí, přišel jsem z vlastního popudu.
Se slzami v očích se rodiče na oba užasle dívali.
Bylo to vůbec poprvé, kdy divoká kočka člověku svěřila své tělo.
Billí usnul. Dřímal u Nandiní v náruči mnoho hodin. Když se oba zase probudili, kocour stále ještě předl a Nandiní, jak se zdálo, už bylo mnohem lépe. Její rodiče byli přesvědčeni, že se před jejich očima odehrál zázrak..."

Útlá knížečka, malá rozměrem, ale velká obsahem!
Kouzelný příběh o víře, přátelství a moudrosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dasty Dasty | 16. srpna 2010 v 14:49 | Reagovat

:-) Vypadá to na moc pěkný příběh. Kouknu do knihovny, jestli tam tu knížečku mají :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.