Kočičí ráj

7. listopadu 2011 v 10:42 |  - Zajímavosti
ZAJÍMÁ VÁS KDE SE NACHÁZÍ PRAVÝ KOČIČÍ RÁJ?
Je to na farmě o rozloze 25 akrů v americkém Ponte Vedra Beach na Floridě. Tento kočičí azyl pro bezdomovce je vlastně obrovský útulek, který založil velký milovník koček Craig Grant v r. 2003 s názvem Caboodle Ranch.
Útulek vlastní všechna potřebná hygienická a veterinární povolení a zachránil již 500 koček, které neměly svého pána.
Graig tam žije sám jen s kočkami, poskytuje jim krmení, čerstvou vodu, postavil jim domečky, které je chrání před nepřízní počasí a umožňují dostatek soukromí při odpočinku. Kočičky jsou vykastrované, odblešené, odčervené, dostává se jim pohlazení. Každá má svůj smutný příběh jako všechny mňoukalky z kočičích útulků, ale dnes už jim nic neschází.
I když Craig Grant vše financuje z vlastní kapsy, pracuje 14 hodin denně, 7 dní v týdnu a vzdal se veškerého luxusu, aby mohl trávit každou chvilku se svými kočkami, přesto je šťastný. Nebo právě proto?? Nezávidíte mu trochu? Já ano!Usmívající se

Caboodle Ranch, stejně jako mnoho kočičích azylů po celém světě a samozřejmě i u nás, trpí nedostatkem finančních prostředků. Ale podívejte se alespoň na pár obrázků - toto miniměstečno je opravdu skutečný kočičí ráj na Zemi!
Kdo chce vidět více, může se podívat na: www.caboodleranch.com

Počet komentářů: 4
 

Toto jsem já, kocourek Míša

3. července 2011 v 12:55 |  - Můj kocourek Míša
Míša
TAK TOHLE JSEM JÁ, PANIČKY MILÁČEK, OSMILETÝ BRITSKÝ CHLUPÁČ MÍŠA, VIDÍTE MOJE FASCINUJÍCÍ OČI KOČIČÍ I ZDE NA POZADÍ TOHOTO BLOGU.
Jsem vyloženě domácí kocourek, pocházím od chovatelky z Manětína a moje panička si vybrala ze všech mých sourozenců právě mě, protože se jí hned líbila moje světlounká hlaďounká koule stočená na stole.
Myslím, že jsem jí nezklamal, vyrostl jsem v opravdu velkého fantastického mazlíka se skvělou povahou. Za paničkou chodím jako pejsek, sice občas škrábu kde nemám, ale jinak jsem velmi kamarádský, inteligentní a spokojený medvídek (další má přezdívka je Garfield)
Mám spoustu kamarádů na Micinách.cz, ty nejlepší vám zde představuji v rubrice "Moji kamarádi" - abych se i pochlubil, byl jsem tam letos zvolen v kočičí vládě ministrem kultury (viz video v rubrice "Videa-vlastní tvorba")
Můj profil pak najdete zde: http://www.miciny.cz/profily/detail/11856/
Náš Míša
Počet komentářů: 3

Monolog kočky

3. července 2011 v 12:23 | Karel Čapek |  - Jak nás vidí kočka
"Tohle je můj člověk. Nebojím se ho.
Je velmi mocný, neboť jí velmi mnoho: je Všežroucí. Co žereš? Dej mi!
Není krásný, neboť nemá srsti. Nemaje dosti slin, musí se umývat vodou. Mňouká drsně a zbytečně mnoho. Někdy ze spánku přede.
Otevři mi dveře...
Spí v noci místo ve dne, nevidí po tmě, nemá žádných rozkoší. Nikdy nemyslí na krev, nikdy nesní o lovu a boji, nikdy nezpívá láskou.
Často za noci, když já slyším tajemné a kouzelné hlasy, když vidím, jak vše ožívá tmou, on sedí u stolu se skloněnou hlavou a stále, stále drápe svým černým drápkem do bílých listů... a tu mi ho přijde líto, i kráčím se přiblížit a tiše mňouknu v sladkém a trýznivém rozladění.
Tu tedy můj Člověk mne pozvedne a ponoří do mé srsti svůj teplý obličej.
V tu chvíli v něm na okamžik procitne záblesk vyššího života, i vzdychne blahem a přede něco, čemu je skoro rozumět.
Nemysli si však, že se o tebe starám.
Ohřál jsi mne, a teď zas půjdu naslouchat černým hlasům."
krasavice
Přidat komentář

Kolik mají kočky víček?

3. července 2011 v 11:42 |  - Zdraví
Kočičí oko má celkem tři víčka:
pomocí horního a dolního kočka mrká, a navíc je tu ještě třetí víčko uložené v koutku oka. Říká se mu mžurka a v podstatě je to další ochranná vrstva rohovky. Toto víčko navíc funguje jako štít chránící rohovku. Občas ho vyzvedne nějaké trauma (jako vřed rohovky) nebo se objeví ve spojení s celkovým onemocněním (kvůli silné dehydrataci nebo úbytku na váze) či infekcí (třeba při viróze horních cest dýchacích).
TŘETÍ VÍČKO NORMÁLNĚ NEUVIDÍTE, A POKUD SE OBJEVÍ, POTOM JE NĚCO ŠPATNĚ A MĚLI BYSTE KOČKU VZÍT K VETERINÁŘI NA PROHLÍDKU.
Přidat komentář

Dá se odhadnout povaha?

2. července 2011 v 19:44 |  - Zajímavosti
JDETE SI VYBRAT KOŤÁTKO, ALE PŘI NÁVŠTĚVĚ U CHOVATELE JSTE BEZRADNÍ. JAK SI VYBRAT TO PRAVÉ? DÁ SE NĚJAK ROZPOZNAT BUDOUCÍ POVAHA?
I v jednom vrhu bývají koťata nejrůznějších charakterů: netýkavky, mazlivky a také uličníci.
Sedněte si ke koťátkům na zem a šustěte po zemi papírem. Pozorně sledujte, co se stane: uličník se k vám hned přižene, další koťátko se bude držet stranou, jiné se schová a nejspíš se najde i takové, které vám po chvíli vyšplhá na klín a začne příst a zjevně si užívat vaši přítomost.
Také si všímejte toho, zda se k vám kočička staví zadečkem. To je totiž gesto důvěry, protože tím si kočky dávají navzájem možnost zkontrolovat své anální žlázky. To je dobrý předpoklad, že si s ním rychle vytvoříte důvěrný vztah.
Zkrátka si dejte na čas, buďte trpěliví a návštěvu třeba i několikrát zopakujte. Určitě najdete přesně to, co hledáte!
Přidat komentář

Kočičí klinika

2. července 2011 v 19:15 | MVDr. Žaneta Hniličková |  - Zdraví
LIDŠTÍ PACIENTI MOHOU ZÁVIDĚT

V kočičí klinice Galeé v Praze na Vinohradech, která zahájila činnost začátkem letošního roku, je hlavní psychická pohoda. Je-li kočka z domova zvyklá na čtyřnohého kamaráda, může mít svého kocourka v pelíšku i po dobu hospitalizace, aby jí nebylo smutno, na návštěvy při delší hospitalizaci může přicházet i majitel. Mourci tvoří až 80 procent všech klientů a je pro ně připraveno špičkové vybavení. Servis je plně srovnatelný s člověčí klinikou, ne-li lepší. Zvířatům poskytují klasické ambulantní vyšetření, ale i složité chirurgické zákroky. Kočky mají nemoci jako lidé, také ortopedické potíže, kdy docházejí na rehabilitace a dokonce jim mění i opotřebované klouby za umělé. Dokonce funguje nejen psí, ale už i kočičí banka krve. Na klinice poskytují i stomatologickou péči, která zdaleka nespočívá jen v odstranění zubního kamene, ale zahrnuje i doplnění ulomených zubů či instalaci rovnátek.

Tak jako u lidí často rozhoduje čas, aby se kočička co nejdříve dostala do péče zvěrolékaře. A proto i zvířata už mají i svoje záchranky. Jedna z nich, veterinární záchranná služba Pet-medic z Prahy, s kočičí klinikou spolupracuje. Stejně jako profesionální záchranáři vyjíždějí nonstop, poskytují zvířatům rychlou první pomoc a převáží je na ošetření nebo rovnou na operace. V případě ohrožení života zvířete používají i majáček pro přednost v jízdě. Majitelka záchranky Ivana Bidlová-Janků je přesvědčena, že zvířecí záchranky mají velkou budoucnost.

Vše je jen otázka peněz, ale ukazuje se, že majitelé kočiček a všech domácích miláčků jsou ochotni zaplatit za jejich zdraví cokoli. A není divu, vždyť mnohá zvířátka jsou nenahraditelnými a milovanými členy rodiny.
Přidat komentář

Náhlá agresivita

16. dubna 2011 v 18:54 |  - Kočičí důvěra
Taky vás vaše kočka při hlazení někdy zničehonic škrábne? Nejprve jen přede a užívá si hlazení, pak však náhle vytáhne drápky. Když s hlazením nepřestanete, dokonce vás kousne. Jak si lze vysvětlit takovou náhlou agresivitu?

Z kočičího pohledu se vaše kočka chová zcela pochopitelně a nikoli agresivně. Nejprve si hlazení užívá, ale když se dostanete k místu, kde jí to není příjemné, případně změníte tempo nebo monotónně už moc dlouho hladíte stále na stejném místě, může jí to být nepříjemné.
Zkusme si to představit na vlastní kůži: buď nás někdo bude zcela vědomě a láskyplně hladit, nebo bude zdánlivě dělat totéž, ale nesoustředěně, roztržitě, zkrátka mimochodem, v myšlenkách se bude zabývat něčím úplně jiným. Zatímco v prvním případě si to absolutně užijeme, ve druhém nám to bude spíše nepříjemné, takže dost možná odstrčíme jeho ruku nebo ho vyzveme, aby přestal. Kočka ovšem mluvit nedokáže, a tak nám to musí dát najevo jinak:
většinou začne švihat ocasem a sklopí uši, ale když to nepomůže, musí se vyjádřit důrazněji, a tak vytáhne drápky či vás dokonce kousne. Nejedná se však o skutečnou agresi, jen o tzv. agresi na hlazení, což je vlastně jen forma komunikace.
Počet komentářů: 2

Mazlení

6. března 2011 v 0:00 |  - Když se nechce mazlit
Kočka rozhodně není pasivní tvor, ráda projevy zájmu oplácí. Veškeré to kočičí lísání, otírání se, ducání hlavou je jednoznačný projev přízně a zájmu. Často se nás kočka dotýká hmatovými fousky, a tak si nás vlastně "podepisuje". Velice významné gesto je, pokud vás kočka "pusinkuje" a dotýká se vás hmatovými vousky na obličeji. Kočka vám takto vlastně vyznává lásku a děkuje za vaši přítomnost - a to rozhodně není málo! Ale přiznejme si, že my lidé vyžadujeme všechny ty doprovodné projevy kočičí lásky a kontakt se sametovou srstí svých miláčků především kvůli sobě, protože je to tak příjemný pocit! (Však nejedno mazané kotě toho umí náležitě využít a moc dobře ví, jak si svého člověka obtočit kolem tlapky

Proto jsme zklamaní, když se naše kočka mazlit prostě nechce.
Především musíme vědět, že kočky mají rády svůj klid. Když se chtějí mazlit, přijdou samy. Všeobecně vžitá teorie, že kočka, která se nemazlí, je "nějaká divná", je rozhodně scestná a mylná! Nejedna kočičí dáma či pan kocour má prostě svůj nadhled.
MNOHDY JE KOČIČÍ INDIVIDUALITA NATOLIK SILNÁ, ŽE KOČKA MÁ JASNO I BEZ MAZLENÍ.
Nepotřebuje se stále utvrzovat, zda ji její člověk potřebuje k životu. Ona to ví. Ideální je, pokud podobné charisma vyzařuje i z jejího člověka a pokud má jasno i on, což se bohužel ne vždy stává. I s kočkou, která vám nesedí denně na klíně, není hravá, nelísá se k vám jako ostatní a za vrchol její přízně lze považovat občasné, jakoby náhodné otření o nohu, si můžete vytvořit hluboký a pevný vztah, který bude fungovat po mnoho let. Ba dokonce i silnější, než by se zdálo, právě díky síle kočičího individualismu. Zdánlivě odtažitý kočičí jedinec vám dá poznat cosi, na co budete vzpomínat ještě po řadu dalších kočičích generací.
Moje osobní zkušenost: povaha některých koček (stejně jako lidí) se stárnutím mění a za mlada nemazlivá číča se postupem let stává stále více přístupnější dotekům, až sama začne vyžadovat chování a mazlení. Většinou i kastrace napomůže k větší "mazlivosti"
Počet komentářů: 3

Kočičí důvěra

5. března 2011 v 22:36 |  - Kočičí důvěra
Mnohdy trvá dlouhé týdny až měsíce, než se vytvoří skutečné pouto mezi člověkem a kočkou. Přichází to postupně a vyžaduje to značnou dávku trpělivosti a často i pevných nervů. Ale kočičí láska jistě stojí za to! Ovšem pozor, dlouhé měsíce budujete kočkolidský vztah, krůček po krůčku vytváříte důvěrné pouto a pak se jednou neudržíte a selžete. Nemusí se jednat o "velké věci". Stačí, abyste zrovna měli špatný den, kočka udělá "něco jinak" a vy vypěníte. A můžete začít znovu, ovšem již značně bez záruky.
NIKDY, ALE SKUTEČNĚ NIKDY, NETRESTEJTE KOČKU ZA SVÉ ŠPATNÉ NÁLADY. VY ZA CHVÍLI ZAPOMENETE, KOČKA NIKOLIV.
Máte zrovna špatný den, mrzutě popíjíte kávu a přemýšlíte...vaše kočka do vás drcne hlavou jako jindy a zapříčiní tak poskvrnu ubrusu, což je ve vašem rozpoložení důvod se rozčílit. Zkuste to ustát! Vaše kočka vám přišla poděkovat za vaši společnost a povzbudit vás, jak je zvyklá. Místo očekávaného pohlazení však tentokrát sklidí váš hněv. Kočka nepochopí, že vám jde o textilii. Vnímá jen vaši mrzutost a vaši reakci si vysvětlí jako "trest za vyznání lásky". Odtud je jenom krůček ke ztrátě důvěry a to přece nechcete.

Rozhodně bychom se neměli snažit do kočičích nálad a rytmů zasahovat. Není nic horšího než vnucovat kočce, co by právě měla dělat.
NÁSILNÉ TAHÁNÍ, SNAHA O VYNUCOVÁNÍ LEŽENÍ NA KLÍNĚ, MAZLENÍ "TEĎ A TADY" DOKÁŽE KOČCE KONTAKT SE SVÝM ČLOVĚKEM ZNECHUTIT.
Mnohem lépe uděláme, pokud s kočkou budeme klidně mluvit vyrovnaným tónem, aby věděla, že je vše v pořádku. Pak nebude dlouho trvat, a dočkáte se i jejího zájmu o "kočkohrátky".

Vůbec komunikace s vaší kočkou je důležitá pro vznik důvěry. Pokud člověk se svou kočkou hovoří, získává kočka z toku řeči přibližně stejné informace, jaké dostává miminko, když na něj hovoří matka, mazlí se s ním a láskyplně se na něj dívá a usmívá. Kočky chápou náladu a duševní stavy svého člověka na základě jejich řeči těla a intonace. Kočce i člověku společné povídání přináší nesmírný emocionální prospěch. My lidé také chápeme řeč těla a zvuků koček a příslušně si ji vykládáme. Stejně chápeme i podstatné emoce dvou lidí, kteří se baví v pro nás cizím jazyce. Sice nerozumíme skutečnému obsahu jejich rozhovoru, ale přesto instinktivně víme, zda jsou například veselí nebo smutní. Pozitivní, přátelský tón řeči člověka může kočce pomoci získat větší sebedůvěru, zbavit se nežádoucího chování a lépe se socializovat. Hovor patří ke hře, mazlení a dokonce i k péči o srst. Mluvení prohlubuje vztah, důvěru a emocionální blízkost mezi kočkou a člověkem.
NEZAPOMÍNEJTE, ŽE KOČKA SDÍLÍ VÁŠ RODINNÝ ŽIVOT A ŽE VNÍMÁ DOMÁCÍ ATMOSFÉRU VÍCE, NEŽ SE ZDÁ!
Když je doma něco v nepořádku, vycítí to v samotných prvopočátcích. I to je důvod proč mít kočku: budete se snažit vytvářet příznivou rodinnou atmosféru, v dnešní době tolik potřebnou!

Kdo si chce ochočit divokou a málo socializovanou kočku, neměl by jí především vnucovat žádné doteky. Samotný hlas stačí na to, aby si kočka pomalu zvykala na člověka a budovala důvěru. Když nevíte, co máte kočce všechno vyprávět, můžete jí třeba předčítat ze svého oblíbeného románu nebo se klidně vypovídat z toho, co vás tíží na duši. Důležité je jen, aby byl váš tón pozitivní a přátelský. Jakmile si kočka zvykne na hlas a je jí příjemný, bude pozorně naslouchat a už také nebude uhýbat před zrakovým kontaktem!
Přidat komentář

Když nás kočka navždy opustí

5. března 2011 v 19:26 |  - Zdraví
Kočka bohužel stárne rychleji než člověk, a tak nás nemine ani chvíle nejsmutnější. Každý, kdo ztratil blízkou bytost, zná pocit zoufalé bezmoci, kdy už nic není a nebude jako dřív,protože někdo chybí. Ti, kteří něco podobného prožili, kteří poznali, jak silné pouto si dokáže vytvořit lidská a kočičí duše, jak je možné rozumět si beze slov, a jak bolí, když nás zvířecí přítel opustí navždy, určitě ví, o čem je řeč. A jak následně odmítáme tuto krutou pravdu přijmout, a ptáme se, proč zrovna my? A proč zrovna teď, a takhle? Ač je smrt nedílnou součástí našich životů, nikdy nejsme na setkání s ní dostatečně připraveni. Posléze si pořídíme dalšího kočičího kamaráda a život jde dál, zůstávají krásné a zároveň bolestné vzpomínky.

Jenomže oni ti naši kočičáci přicházejí na svět s posláním, a když jej naplní, běží si klidně dál a nás tady nechají v slzavém údolí. Předtím nám pomohou otevřít oči, poznat svět z jiného úhlu pohledu a třeba i lépe pochopit sami sebe. A jen na nás pak je, jak jejich odkaz naplníme, aby se nám "vrátili", abychom jejich pohled nacházeli v očích našich příštích miláčků. Záleží jenom na nás, jaký postoj zvolíme a zda v nás občas přece jen nezahlodá červík pochybnosti čehosi mezi nebem a zemí, když se náš nový mazlík chová úplně stejně jako jeho předchůdce včetně jeho neobvyklých rituálů a zvyklostí, nebo když si nás najde kočičí bytost zcela nečekaně ve chvíli, kdy nám není zrovna nejveseleji a od prvního setkání se chová zcela samozřejmě, jakoby nás znala roky...

Počet komentářů: 2

Dokážete rozpoznat bolest?

5. března 2011 v 18:42 |  - Zdraví
Kočky většinou statečně snášejí bolest a nedávají na sobě nic znát - ostatně kdyby byly v tomto ohledu příliš citlivé, v přírodě by se zmenšovala jejich šance na přežití. Pro majitele to však znamená, že si své svěřenkyně musí o to bedlivěji všímat, aby dokázal včas zachytit příznaky bolesti.
Kladné odpovědi na následující otázky by vás měli vyburcovat k pozornosti: pokud na většinu z nich odpovíte kladně, vaši kočku pravděpodobně trápí bolesti! Potom co nejdříve k veterináři, aby se váš mazlíček netrápil (já osobně bych běžela, i kdybych odpověděla "ano" jenom dvakrát nebo třikrát - pro jistotu

- Vyhýbá se vaše kočka při odpočinku vyvýšeným místům?
- Má nové oblíbené místo k odpočinku?
- Hraje si méně než dřív?
- Má problémy s dodržováním čistoty v bytě?
- Nečistí se už tak důkladně?
- Pohybuje se méně než dříve, častěji odpočívá?
- Je náladovější?
- Už se nenechá tak ráda hladit?
- Mňouká častěji než dřív?
- Brání se někdy, když ji chcete zvednout?

Kočky opravdu nemají devět životů. Pokud je váš domácí tygr najednou jiný či přímo apatický, na nic nespoléhejte a nečekejte, až to přejde. Kočka si neumí přímo říct, co potřebuje. Ale pokud je nablízku ten, kdo je ochoten naslouchat i beze slov, její volání o pomoc v podobě změny chování vyslyší, neboť ví, že je to jeho povinnost. A je úplně jedno, zda je den či noc, ráno či večer. Pokud vás vaše kočka potřebuje právě teď, neodkládejte to, protože někdy mohou hrát roli doslova minuty.
Přidat komentář

ZVÍŘE POLIDŠŤUJE

30. ledna 2011 v 23:33 |  - Literatura o kočkách
Zvíře polidšťuje
JOSEF DUBEN je vystudovaným zootechnikem, absolvoval praxi a je to tvář známá z televize. Je to tiskový mluvčí. A ne ledajaký. Je to zvířecí tiskový mluvčí, přesněji řečeno tiskový mluvčí Státní veterinární správy České republiky. Služebně nejstarší, přežil několik šéfů, ministrů i vlád. Na jeho tiskových zprávách je vidět, že svou práci umí. A hlavně - má rád kočky.

Jeho kniha "Zvíře polidšťuje" je sbírka fejetonů a drobných postřehů souvisejících se zvířaty a stojí za přečtení. Vlídné texty neméně vlídného autora potěší nejen milovníky koček.

"Mám rád samozřejmě i pejsky, ale kočky mi přijdou své. Kočky dávají člověku oprávněný pocit, nikoli iluzi, bezpečí. V jejich přítomnosti se člověk zklidní a pokusí-li se nazírat na svět jejich očima, může pochopit relativitu okolního dění, kde jsou skutečné hodnoty. Je to klid, pohlazení, zapředení. V přítomnosti kočky se brzy začneme pohybovat pomaleji, vyvarujeme se rychlých pohybů, neboť si všimneme, že to kočce vadí. A to se může hodit i v mezilidských vztazích. Člověk začne nevědomky pohlížet na svět kočičíma očima a trochu si může poopravit životní hodnoty a jistoty. Ke štěstí stačí tak málo - teplý pelíšek, mít co jíst, mít odkud vyhlížet na okolní dění. Ale to je vlastně docela hodně. Takže vede soužití s kočkami k lepší duševní rovnováze? Asi tak."

TÁŽE SE KOČKA?
Nebo i odpovídá? Odpověď se nabízí zdánlivě jednoduchá. Někdy tak, jindy tak. Ale asi tomu tak úplně nebude. Vytanula mi vzpomínka, která s naznačeným tématem až tak nesouvisí. Jednou se ztratil v parku malý bratr mého kamaráda. Kolemjdoucí si jej všimli a ve snaze mu pomoci se ho ptali: "Jakpak ti říkají, chlapečku?" Moc jim nepomohl, když odpověděl: "Někdy Honzíček, někdy Pavlíček." Jmenoval se totiž Jan Pavlíček.
Podobně by tomu mohlo být i s kočkou. Jednou je to tak a jindy zase jinak. Ale pokusme se o realističtější pohled na věc. Člověk totiž má tentenci zvířecí chování polidšťovat a zvířatům podsouvat lidské uvažování a chování. Zvíře, tedy i kočička, má svůj vlastní svět, vlastní způsob přemýšlení. A kočka zejména. Pokud se tedy kočka ptá, tak nejspíš: "Co bude? Co uděláš? Budeme si hrát? Chytíš mě? Dáš mi něco dobrého do mističky? A co máš ty? Nemáš něco lepšího?" A když člověk takto rafinovaně vyslovené přání splní, něco z toho udělá, hodí hračku, pošvihá tkaničkou, na chvíli to kočku uspokojí, potěší. Po chvilce ale poodběhne a sleduje zpovzdálí, jak si její člověk bude hrát sám. Nebo u mističky tázavě hledí: "Co má být tohle? To já přece nejím, zkus něco lepšího!"
Už to chápete? Kočka ovládá neskutečným způsobem zásady asertivního chování. Chce dosáhnout svého nikoli tak, že by prosila a riskovala, že přijde o důstojnost a ztratí tvář. Ji odmítnutím nelze urazit. To ona, když jí, člověče, neodpovíš, to ona tě postaví do role či pozice toho neempatického, nechápavého a provinilého.
A právě to je důvod, proč jsou kočky tak oblíbené i tak neoblíbené. Prostě proto, že jsou své. Jsou to kočky. Zralé osobnosti... Jenže tato úvaha má také svůj háček. Nepolidštil jsem ty kočky zase trochu moc. Nebo?
(Josef Duben)

Další rozkošná kniha z pera Josefa Dubna "Zvíře má jiný čas" potvrzuje citát v záhlaví mého blogu. Zvíře skutečně žije jen v přítomnosti, problém času absolutně neřeší. "Protože čas je veličina pouze lidská, která je jaksi vytržena ze jsoucnosti, bytí, které nemá ani konec, ani začátek."

Aby člověk mohl strávit tento naším rozumem v podstatě nepochopitelný a těžko uchopitelný pojem, nabízí se možnost podívat se, jak si s ním dovedou poradit zvířata. Pro ně je jen "tady a teď".
"A tak bych mohl a měl uvažovat i já, ale i ty, milý čtenáři. A podle toho, jak se zachovám (zachováme) tady a teď, tak takové to budeme mít zítra, ale i Potom..."

Tuhle knížku by si měl přečíst každý, ta se týká nás všech.
Josef Duben svou laskavost a moudrost dokazuje nejenom slovem, ale i vlastními kresbičkami zvířat, která miluje a dokonale zná, a to zvláště kočky:
"CO UMÍ KOČKY - USMÍVAT SE, SPÁT, PŘÍST, MLUVIT, ZPÍVAT I TANČIT, ZKRÁTKA UMÍ ŽÍT..."Usmívající se

Počet komentářů: 3

Proč kočky neposlouchají jako psi?

8. listopadu 2010 v 13:21 |  - Zajímavosti
Protože na rozdíl od nich nežily ve smečce a byly odkázány jen samy na sebe. Nikdy proto nepociťovaly tlak ze strany smečky. Kočky jsou perfektní lovci a k tomu, aby přežily, nikoho nepotřebují. I když většina dnešních koček je odkázána na potravu, kterou jim dává člověk, jejich chování se nezměnilo. Koneckonců jejich pán jim dává jídlo, aniž by za to cokoliv požadoval. Tak proč by měly poslouchat jako psi?
Počet komentářů: 3

KOČKY TO VĚDÍ LÍP

3. listopadu 2010 v 18:02 |  - Literatura o kočkách
Kočky to vědí líp
Kouzelná knížka Oldřicha Přibíka, který píše knihy o kočkách společně se svojí manželkou Jitkou Baliharovou pod pseudonymem František PON, milovníky koček určitě uchvátí. Všichni se zde poznáme, protože život s kočkami je tu popsán pravdivě a vtipně, tak jak jej autoři dennodenně prožívají se svými kočičími kamarády. A že nám kočky, jak "vnitřní" tak "venkovní", převrátí náš život naruby, to je jistá věc, zážitky s nimi jsou někdy přímo neuvěřitelné!

Stejně tak další knihy "KOČKÁM CHUTNÁ KAVIÁR" a
"KOČKY MLUVÍ ZE SPANÍ" z pera Františka PONa
budete číst jedním dechem a zaručeně Vás pobaví.

Chcete-li si prohlédnout také hezké obrázky s kočkami, které manželé malují či si objednat jejich jedinečný kočičí kalendář, zavítejte na:
Počet komentářů: 1

MŮJ KOCOUREK MÍŠA PŘEDSTAVUJE SVOJE KAMARÁDY

19. října 2010 v 20:12 |  - Moji kamarádi
KIKINKAKikinka je nádherná dlouhosrstá britka.
Moje panička se na ní byla podívat až v Německu, protože tam Kikinka bydlí se svojí paničkou,která se kamarádí s tou mojí.
Trochu jsem žárlil, ale zase jsem byl rád, že jsem nemusel tak daleko cestovat a nakonec jsem si nechal vyprávět o téhle krásné kočičí slečně, která je prý trošku divoká, ale věrná kamarádka.








HONZÍK
Čiperného Čičouna Honzíka jsem si skutečně oblíbil. Jeho panička mu každý den píše poutavý deníček, z kterého mi moje panička často předčítá a já obdivuju jeho kousky a nápady, držím mu tlapičky a těším se, až mi napíše něco veselého.
Honzík skvěle šplhá ve výškách a taky umí chodit na kšírách, je to opravdu šikovný a milý kocourek a žije nádherný kočičí život  se svýma "holkama" Zuzankou, Kristýnkou a Michalkou v láskyplném prostředí, který mu my všechny ostatní kočičky můžeme jen závidět.







MARUŠKA
Maruška je velmi statečná nádherně zbarvená kočička, která překonala vážnou operaci a pro svoje lidi opravdu hodně znamená, stejně tak jako její domov je pro ni pravým požehnáním.
Nejvíce mě zaujalo, že svoji paničku nazývá svoji maminkou, s čím jsem se u žádné jiné kočičky nesetkal. Ukazuje to na skutečně vzájemný úzký vztah, jaký jen mezi člověkem a zvířátkem může vzniknout.
Maruška má hodnou paničku-maminku, která si to oslovení opravdu zaslouží, protože pomáhá všem zvířátkům. Mám Marušku moc rád, má i přes svoji nemoc šťastný život a navíc se mi tahle fešanda opravdu líbí! 



FANDA
Fanda je roztomilý rošťák, s člověčím pohledem a neuvěřitelnými nápady.
Zaujímá stejné polohy jako já, například tento i můj oblíbený posed jako "pan starosta". Máme podobný smysl pro humor a oba milujeme drbání na bříšku.
Fanda má doma širokou rodinu kočičích kamarádů a hodnou a trpělivou paničku, která vtipně sepisuje jeho lumpárny, nad kterými se s mojí paničkou opravdu pobavíme. Mám ho rád a někdy se mi zdá, že na mě snad z toho monitoru opravdu mňoukne!









NellyNelinka, krásně zbarvená kočičí slečna, je stejně jako já miláček celé rodiny. Mojí paničce se moc líbí a říká, že kdyby neměla mě briťáka, měla by určitě takovou roztomilou ragdollku.
Mám s Nelinkou hodně společného - i ona nejraději sedává na okně a spinká s paničkou v posteli. Taky miluje papírové krabice a přiběhne na zavolání, ovšem jen pokud se jí chce. Sice má jinak zbarvené oči, ale tentýž zvídavý a milý pohled. Jsem přesvědčený, že bych si s touhle číčou určitě rozuměl. Bohužel je moc daleko, a tak jsme kamarádi aspoň na Micinách.

Celý článek | Počet komentářů: 2

KOČIČKY

22. září 2010 v 13:01 | Aneleh |  - Vyznání kočičkám
KOČIČKY

Miluju kočičky, jejich tiché tlapičky,
jejich hebký kožíšek,
co se leskne na sluníčku,
když si běží chytit myšku.

Máte dobrou náladu - radují se s vámi,
určitě vás pobaví veselými hrami,
je vám teskno - pláčou s vámi,
upředou však písničku,
a smutek trvá chviličku.

Chcete zažít lásku pravou,
velikou a bezvýhradnou?
Otevřete srdíčko,
stačí jenom maličko:

Sami dejte lásku světu,
vrátí se vám v cuku letu,
na bolístky lidičky
pořiďte si kočičky!


Tak tuhle básničku jsem složila do soutěže v Databázi knih a chci se s ní i tady podělit se všemi, kteří přijdou na můj blog.
Básnička se umístila na pěkném třetím místě a porazila tak spoustu jiných témat.
Děkuji všem, kteří jí dali svoje hlasy.
Je vidět, že kočičky mají dnes hodně příznivců!
Počet komentářů: 3

PRO KOČIČKU, KTERÁ UŽ NENÍ MEZI NÁMI

2. srpna 2010 v 22:14 |  - Kočičí láska k člověku
Láska je slovo tak často používané, že leckdy ztrácí svoji vážnost. A lidé taky často považují za lásku něco, co jí vlastně vůbec není. Nelíbí se mi, když se jeden den vysloví a druhý den je všechno jinak... Pravá láska je klenot, který se nedá vyjádřit slovy, ale činy a chováním.

Že láska nepotřebuje žádná slova, o tom nás přesvědčí soužití s kočkou. Tedy pokud si nás ona vybere, že nám svoji lásku bude projevovat. Když se tak stane, pak jsme obdarováni každý den, beze slov k nám hovoří láska bezvýhradná, ničím nepodmíněná, nesvazující...

Když nebudete mít náladu, zaleze si vaše kočičí společnice do koutka, aby vás nerušila, když ale budete smutní, přitulí se k vám a pohladí vás pacičkou, nic jí nebude vadit ani kožíšek mokrý od slz. A když budete sršit dobrou náladou, bude si s radostí s vámi hrát na honěnou, pobaví vás svými artistickými kousky a šťastná zapne svůj "motůrek" pro vaši potěchu.

Kočky prostě miluju odjakživa. Když jsem byla malá, bydleli jsme v domku na okraji města a kocouři (kočky jsem mít nesměla, ty by přivedly koťata) se u nás střídali rok od roku. Sotva jsem si kotě stačila zamilovat, už to byl statný kocour a jelikož slovo kastrace se snad tenkrát ani neznalo, v toulkách za kočkama se většinou nevrátil nebo skončil ještě hůře...Tolik jsem toužila mít kočičku na stálo, po celý její život, tak, aby byla členem rodiny.
To se mi splnilo až po mnoha letech, kdy sama už jsem měla dcerky v mém tehdejším věku. Radost ze zvířátka jsem jim samozřejmě neupřela a zároveň si sama splnila svůj dávný sen. A jelikož bydlíme v paneláku, ani to jinak nešlo, aby se čtyřnohá tygrovaná krasavice nestala členem rodiny.
A tehdy jsem prvně poznala kočičí lásku. Tohle malé inteligentní stvoření mělo v sobě neuvěřitelnou moc - dokázalo naši rodinu stmelovat: jak byly nějaké rozepře, hned věděla jak na to - tiše zmizela z našeho dohledu a šikovně se schovala, dokud jsme se po ní nesháněli, nevolali ji a nestrachovali se o ni - a na hádky se jaksi zapomnělo. V žádném případě nás nenechala zahálet - přinesla kostičku od člověče nezlob se a museli jsme házet a ona aportovala třeba stokrát za sebou - pro naši radost a pobavení, jak dlouho jsme to vydrželi.Už tenkrát jsem trpívala bolestmi krční páteře a jakmile Salinka poznala, že je mi ouvej, lehala si mi okolo krku, pacičkama mě objímala a zahřívala bolavá místa. Když měl manžel úraz a odvezli ho do nemocnice a pak mě postihla ztráta zaměstnání, chodila za mnou jako pejsek, všechno dělala se mnou, nenechala mě bez povšimnutí, jako kdyby říkala: ne abys něco vyvedla, neboj, se mnou to zvládneš - musíš! A když potom onemocněla ona, byla zase ona ta statečnější.
Dělala jsem v té době autoškolu a v mém věku to bylo docela náročné - bála jsem se, že neuspěju, a tak veškerý volný čas jsem věnovala učení a jízdám. Se Salinkou už jsme v té době chodili na kapačky, několikrát zkolabovala a stále se hledala příčina. Věděla jsem tedy, že je nemocná, ale netušila ještě, že tolik - nebo spíš ona mi to nedala najevo. Je známo, že kočky dovedou svoje bolesti a trápení skrývat a ona to dokázala mistrně. Tiskla se ke mně a mručivě předla, když jsem sedávala s knížkou a učila se testy. Nedokázala si už lehnout na bok, a vyhýbala se chování a dotekům, nedokázala ani vyskočit na své oblíbené křeslo. Věděla jsem, že je zle...ale dostávala léky a stále jsme doufali...dodnes nevíme, proč se včas neudělal rentgen...
Pamatuji se, jak jsem radostí, že mám konečně řidičák, spěchala domů, ani jsem nešla s ostatními na oslavu, měla jsem doma přece nemocnou kočičku...což pochopí jen kočkomilové. Cestou jsem nakoupila zákusky a oblíbenou pochoutku pro Salinku. Čekala na mě jako vždy za dveřmi a unaveně mě doprovodila do kuchyně, ale svůj pamlsek už nesnědla. Dlouze jsem k ní promlouvala a hladila ji, aby se nebála, že ona se taky určitě uzdraví a zvládne to, jako jsem to dnes zvládla já...a přitom mi tekly potoky slz.
Druhý den byla sobota a Salince se hodně přitížilo, prakticky už nejedla ani nepila a začínala se dusit. Konečně se udělal rentgen, který prokázal velký nádor na plicích, prý i když by se na něj přišlo včas, nedal by se operovat a vyléčit. Bylo jí teprve sedm let...
Když jí dali uspávačku a ona navždy usínala, stále jsem jí děkovala. Uvědomovala jsem si, jaké už musela mít bolesti, ale ona to vydržela - kvůli mě - věděla, jak mi na těch zkouškách záleží a že kdyby umřela před nimi, už bych je neudělala!
Tak tohle je kočičí láska!

Když mi moje první kočička umírala v náručí, tehdy jsem si uvědomila, že ona vlastně pro mě udělala mnohem víc než já pro ni. Nemluvila, ale přesto mi hluboce porozuměla. Byla mi věrnou společnicí, důvěrnou přítelkyní i léčitelkou, vždy na blízku, když jsem ji potřebovala.
To já ji někdy nespravedlivě potrestala, to já jí někdy nerozuměla, kolikrát na ni neměla čas a ne vždy poznala její bolest.

Když mi moje první kočička umřela v náručí, už jsem věděla, co je to pravá láska.

Salinka
KOČKY JSOU BYTOSTI, KTERÉ OBOHACUJÍ NÁŠ ŽIVOT A DÁVAJÍ NÁM POZNAT SKUTEČNÝ A ČISTÝ CIT, KTERÝ ROZHODNĚ NENÍ SAMOZŘEJMOSTÍ.

VAŽTE SI SVÝCH KOČIČÍCH PŘÁTEL, NELITUJTE PRO NĚ ČASU ANI NÁMAHY, STOKRÁT VÁM TO VRÁTÍ !
Počet komentářů: 4

Vaše kočka málo pije?

30. července 2010 v 17:23 | Informační zpravodaj |  - Zdraví
POKUD VAŠE KOČKA MÁLO PIJE, MŮŽE TO BÝT ZE ZDRAVOTNÍHO HLEDISKA ZÁVAŽNÉ.
HROZÍ MOČOVÉ KAMENY NEBO MOČOVÝ PÍSEK, POŠKOZENÍ AŽ SELHÁNÍ LEDVIN!

ČLOVĚK DENNĚ VYPIJE VODY ASI TAK JEDNU TŘICETINU AŽ ČTYŘICETINU SVÉ VÁHY. KOČKA S VODOU HOSPODAŘÍ MNOHEM ÚSPORNĚJI A PRŮMĚRNĚ DENNĚ VYPIJE POUZE ZHRUBA JEDNU SETINU AŽ STOPADESÁTINU SVÉ VÁHY. HLAVNÍ ROZDÍL VE SPOTŘEBĚ JE DÁN TÍM, ŽE KOČKA NA ROZDÍL OD ČLOVĚKA NEUMÍ REGULOVAT TĚLESNOU TEPLOTU VYLUČOVÁNÍM POTU CELÝM POVRCHEM TĚLA, POTÍ SE JEN VELICE OMEZENĚ, TAKŽE TÉMĚŘ VŠECHNA VODA, KTEROU VYPIJE ČI PŘIJME V POTRAVĚ, SE ÚČASTNÍ ZPRACOVÁNÍ ŽIVIN A ODLUČOVÁNÍ METABOLICKÝCH ODPADŮ.

Předpokládáme, že přes nedostatečné pití je vaše kočička jinak zdravá, má přijatelnou konzistenci výkalů bez zácpy a že také denně vylučuje moč, i když poměrně hodně koncentrovanou.

Potom problém nedostatečného pití může mít celou řadu příčin:

NAŠE DOMÁCÍ KOČKY POCHÁZEJÍ Z VENKOVA, KDE DLOUHÉ GENERACE ŽILY JAKO PRACOVNÍ KOČKY V HOSPODÁŘSTVÍ. O SPRÁVNÝ REŽIM JEJICH PITÍ SE NIKDO NESTARAL, LECKDE KOČKY ANI NENACHÁZELY VHODNÝ TRVALÝ ZDROJ VODY, TAKŽE SI ZVYKLY POTŘEBU PITÍ ŘEŠIT JEDNAK PŘÍLEŽITOSTNĚ (KALUŽE, RYBNÍČKY, DÉŠŤ, ROSA V TRÁVĚ, ZAPOMENUTÝ NEDOPITÝ HRNEK), JEDNAK PROSTŘEDNICTVÍM MLÉKA, KTERÉ (SNAD) DOSTÁVALY DENNĚ.PLYNE Z TOHO, ŽE SE U NICH NEVYTVOŘIL NÁVYK PRAVIDELNÉHO PITÍ, ŽÁDNÉ KOTĚ SE V RANÉM DĚTSTVÍ OD KOČIČÍ MAMINKY NENAUČILO, ŽE MÁ PÍT PRAVIDELNĚ A ZE STABILNÍHO ZDROJE.

Vaše kočička patrně nevyužívá trvale připravenou misku s vodou k častějšímu napití právě z toho důvodu, že jí to maminka nevštípila (lépe na tom budou čistokrevné kočky narozené v bytě, kde už koťátka odkoukají od maminky, že chodí pravidelně pít).

Ač tvrdíte, že vaše kočka nepije, lze to těžko stoprocentně prokázat!
Možná se chodí napít víckrát denně, párkrát si lízne a odejde, takže to ani nezpozorujete.
Možná nepije z misky, ale z jiných zdrojů, jejichž existenci si ani neuvědomujete - pár zbylých kapek v dřezu či umyvadle, pár kapek náhodně rozlitých v koupelně jí může k uhašení náhodné žízně stačit.

Možná jí připravená miska s vodou nevyhovuje. Jednak jí může vadit plastová miska či její barva, jednak jí nemusí chutnat užitková voda! Kočičí nároky na kvalitu vody obvykle nejsou nijak vyhraněné ani přesně zjistitelné, ale přesto je možné, že vaši kočičku připravená miska s vodou něčím odrazuje, takže vyhledává jiné náhodné zdroje. Můžete zkusit kupovanou samozřejmě neperlivou vodu nebo misku na vodu vyměnit za skleněnou, z bezbarvého skla.

Vodu (obecněji tekutinu, protože to může být kromě čisté vody i polévka, šťáva z masa, masový či zeleninový vývar apod.) je možné přidávat přímo do potravy - ať je to vařené maso či konzerva, a to v poměrně značném množství. Kočka tak tekutinu, rozmíchanou do potravy, zkonzumuje při jídle.

Některé kočky rády pijí ze slabě puštěného kohoutku v koupelně či kuchyni nebo z fontánky.

Největší potřebu vody má kočka konzumující granule. Doporučuji je používat v menším množství, spíše je nahradit konzervami, které už vodu obsahují.


Potravu, zvláště maso, je možné zkusit nepatrně přisolovat, aby se zvýšila žízeň a popud k vědomému napití byl důraznější.

Zkuste kuřecí vývar, který obecně mají kočky rády. Pokud jí nechutná samotný, podávejte kočce s trochou kuřecího masa.

Přitažlivost vody k napití je u některých zvláště dospělých koček možné zvýšit přidáním (ovoněním) nepatrného množství kozlíkových kapek (pozor - kozlíkové kapky z lékárny je nutné nejprve hodně zředit a pak teprve přikapávat pár kapek do misky).

Poslední možností, jak kočku donutit k větší spotřebě vody, je zmáčením či postříkáním, zejména tlapek nebo ocásku (zvláště v horkých letních dnech) - kočička všechnu vodu pečlivě olíže dosucha. Není to nic nepřirozeného, pouze tím napodobujeme přirozené zmáčení při brouzdání trávou na kočičích toulkách.

Kravské mléko není pro dospělou kočku přirozenou potravou. Obsahuje mnoho hodnotných látek, takže je vhodné je podávat, pokud kočce nezpůsobuje zažívací potíže. Některé kočky mléko milují, přesto však mohou být vybíravé, pokud jde o jeho druh a kvalitu.Můžete vyzkoušet místo normálního či trvanlivého mléka namíchat poměrně řídký Sunar nebo podávat Tatra neslazené mléko, nejlépe smíchané s vodou, protože u vás jde hlavně o další zdroj tekutin!

Tolik veterinář a prozradím vám ještě jeden nápad, který pomohl nám doma, protože naše první kočička Salinka také málo pila:
UMÍSTĚTE MISKU S VODOU ASPOŇ DVA METRY OD MISKY S JÍDLEM!
Dokud měla Salinka vodu u jídla, vždycky k ní jen znechuceně přičichla a odešla. Tak mě napadlo, dát misku s vodou jinam - a hned druhý den jsem ji přistihla, jak nedá se říci pije, ale alespoň si párkrát vody lízne. A i to je úspěch u koček, které pít nechtějí. Pak už si chodila líznout pravidelně.
Až potom jsem se dočetla, že je to celkem přirozené, protože kočky v přírodě také konzumují potravu jinde, než se následně napijí.

DEJTE MI VĚDĚT, POKUD VÁM NĚKTERÉ RADY POMOHLY!
Počet komentářů: 3

KAPESNÍ SLOVNÍK ČESKO- KOČIČÍ, KOČKO-ČESKÝ

28. července 2010 v 21:54 |  - Literatura o kočkách
kočičí slovník
Určitě všichni máte doma různé cizojazyčné slovníky, ale opravdovým milovníkům koček by neměl chybět také SLOVNÍK ČESKO-KOČIČÍ, kdy my si přečteme, jak ona nám rozumí a SLOVNÍK KOČKO-ČESKÝ, který zase překládá zprávu pro nás od naší kočky. Navíc je doplněný i částí KOČKA & KOČKA, abychom si převedli do lidské řeči komunikaci mezi kočkami navzájem.

TENTO PRŮVODCE, VYPRACOVANÝ VE SPOLUPRÁCI S VETERINÁŘEM Jeanem Cuvelierem a milovníkem zvířat Gillesem Bonotauxem, POSKYTUJE JEDNODUCHÉ KLÍČE K POCHOPENÍ A ZÁROVEŇ VÝCHOVĚ KOČEK, ALE TAKÉ JEJICH PÁNŮ. V ILUSTRACÍCH SE S HUMOREM UKAZUJÍ BĚŽNÉ SITUACE, SE KTERÝMI SE NĚKDY STŘETNOU VŠICHNI MAJITELÉ KOČEK.

U každé ze 160 situací typických pro kočičí chování, s použitím klíčových slov, seřazených pečlivě od A do Z, najdete názor veterináře, a tak můžete i napravit v případě potřeby chyby v mluvě a komunikaci s vaším miláčkem. Zvládnutí kočičí mluvy je velkou pomocí k lepšímu pochopení chování našich koček. Ve vaší knihovně určitě nesmí chybět tento praktický slovník, jedinečný svého druhu, navíc přečtený a schválený kočkami!
Počet komentářů: 1

Druhou kočku ano nebo ne?

16. července 2010 v 1:37 |  - Druhou kočku?
Je to asi tak: máte doma kocoura, je chován výhradně doma, nejsou s ním žádné problémy, ale vy začnete přemýšlet, jestli mu není doma smutno, když vy jste v práci a jestli byste mu neměli pořídit kamaráda (kamarádku). Nejste si však jisti, jestli zrovna pro vašeho kocoura je kočičí kamarád vhodný. Vyhledáte si na toto téma spousta článků na internetu i v literatuře, ale stále máte obavy. Váš kocour je velký individualista, mazlí se jen, když on zrovna chce, a proto se bojíte, aby pak o vás neztratil zájem. Ale je to tak krásné, když si dvě kočky spolu hrají, spolu spí a pečují o sebe!

I u nás to bylo tak.
Už delší čas jsem přemýšlela, jestli našemu šestiletému briťákovi Míšovi nepořídit kamaráda, když mi nahrála náhoda: našli jsme a vypiplali tři krásná koťátka.
A tak k nám putoval černobílý fešák Honzík. Seznámili jsme je dle pokynů v literatuře - každý střídavě v jedné místnosti, aby si zvykli na svůj pach. Zkrátím to: nejprve to vypadalo, že to bude idylka (tu se mi podařilo zachytit zde na mých videích). Jenže malý si chtěl neustále hrát, nenechal velkého chvíli v klidu, stále na něj útočil. Chvílemi si i hráli, když byl malý v klidu, Míša ho olizoval a se svojí veskrze přátelskou povahou se snažil o kamarádství. Ale Honzík ho neustále "obtěžoval", nenechal už ho v klidu ani na záchodě a Míša začal být ve stresu. Začali rvačky, které nabývali na intenzitě, neustále jsem se bála, aby si neublížili, se strachem jsem chodila z práce domů, aby nebyl byt vzhůru nohama...už jsme byli ve stresu celá rodina, ani jsme se nevyspali.. Honzíkovo útoky byly stále prudší, hravé měření sil se změnilo v boj o nadvládu. Jsem docela citlivá povaha i co se koček týče a na to jsem se dívat nemohla. Honzíkovi jsme vybrali nový domov, kde se vyřádí v domečku se zahrádkou a u nás se vše vrátilo do starých kolejí. To víte, že jsem měla nemalé výčitky, jestli jsem neměla vydržet do Honzíkovi kastrace, navíc jsem ho měla už taky ráda..Napadlo mě, co asi nemělo: že asi divoch Honzík nebyl pro Míšu ten "pravý", že by se k němu hodilo kotě klidnější, víc přizpůsobivé...
Zkrátka po nějaké době k nám přišel hodný, klidný "černoušek" Filípek, další z nalezenců, který doteď bydlel u dcery. Ze začátku to vypadalo opravdu nadějně: malý si velkého příliš nevšímal, ale ten začal být ve střehu. A tehdy jsem to konečně pochopila: ten malý šel Míšovi na nervy! On měl jako už starší kočka jiné potřeby, rozdílný denní program než kotě. Nakonec i Filípek si všiml, že tu má společníka svého druhu a aktivně se začal snažit o hraní a přátelské pranice. Jenže Míša chtěl hodně spát, ve dne i v noci, už neměl rád kotěcí hry, zkrátka jeho potřeby se zásadně lišily od potřeb kotěte. Stahoval se do svého vlastního prostoru, už se nechodil ani mazlit, někdy ani nevyšel čas, také kotě vyžadovalo moji pozornost.. Svoji kočku znáte, vidíte, že není v dobrém rozmaru, troufám si tvrdit, že Míša začal být v jakési depresi.
Filípka si vzali hodní známý a na Míšovi bylo přímo vidět, jak je rád, že má zase svůj nerušený klid a zaběhlý pořádek, opět se začal mazlit a čekat na mě každý den až přijdu z práce. A já měla zase výčitky, že jsem mu tohle všechno snad ani neměla dělat...
Co vás určitě taky napadlo: když ne kotě, co pořídit svému dospělému kocourovi stejně starého kočičího kamaráda? Ale došla jsem k přesvědčení, že by to pro Míšu mohlo znamenat ještě více problémů. Když by si s dospělým kamarádem "nesedli", zbytek života by se mu možná proměnil v peklo. Navíc dospělé kočce tak snadno nenajdete jiný vhodný domov a vystavit ji stresu návratu k bývalým majitelům, to snad raději ne..
Náš příběh má přesto svůj happy end, jaký byste asi nečekali.
Dostali jsme na "hlídání" ve velké kleci dcery morče, aby nebylo doma samo, když dcera odjíždí na dovolenou.
Míša zvědavě okukoval klec a ač by tahle velká myš pro něj měla být kořistí (z čehož jsme měli obavy, ovšem Míša se narodil v bytě a myš nikdy ani neviděl), žádné útoky se nekonaly, jen morče při proběhnutí bytem sledoval. Zjistil, že tohle podivné zvíře v kleci ho v ničem neohrožuje, nezasahuje nijak do jeho klidu, naopak Ketynka se stala zdrojem jeho zábavy, rozptýlení, rád ji pozoruje, asi jako pozoruje ptáčky na balkoně. Často se mi stává, že přijdu z práce domů a Míša leží u klece, s Ketynkou na sebe koukají a asi si povídají něco ve svojí "zvířecí" řeči(taky můžete kouknout na video, kde spolu snídají na balkoně travičku). Myslím, že jste pochopili, že morče u nás už zůstalo.
A tak platí, že všechno zlé je pro něco dobré a mě zbývá jen nostalgická vzpomínka na naše koťátka, se směsicí stesku, zvláštní lítosti, ale i dobrého pocitu, že jsme ta krásná nevinná zvířata včas zachránili zřejmě před jistou smrtí a umožnili jim důstojný kočičí život u hodných páníčků. Nikdy na Matýska, Honzíka a Filípka nezapomeneme, vždyť i oni nám obohatili náš život!

ZE SVÝCH ZKUŠENOSTÍ ZASTÁVÁM NÁZOR, STEJNÝ JAKO MVDr. Hana Žertová z Etologické poradny, ŽE K DOSPĚLÉ KOČCE UŽ BY SE DRUHÁ KOČKA POŘIZOVAT NEMĚLA.

Dál už cituji paní doktorku:

"Kočky (a zvláště kocouři) jsou v přirozených podmínkách samotáři a druhé kočky nevyhledávají. Výjimkou jsou samozřejmě koťata s matkou a po určitý čas sourozenci. Kočky vykazují poměrně velkou toleranci k jiným kočkám a dalším zvířatům, dokud se necítí být ohroženy. Pak reagují velmi silnou agresí (spojenou se strachem) Když má ten druhý kam utéct, většinou se to časem srovná - kočky se zdálky pozorují, a když se ujistí, že jim nehrozí nebezpečí, klidně se zas sejdou u misky s krmením. Ale pokud nějaká nedůvěra vznikne v bytě, je to velmi těžko řešitelný stav a kočky pak žijí v trvalém stresu. S tím se pak pojí různé poruchy chování (močení mimo záchod, stálé podráždění až deprese, napadání druhé kočky), ale také zdravotní problémy (kočka žijící v trvalém stresu je více nemocná).
Je prokázáno, že jak poruchy chování, tak řada nemocí se vyskytují zhruba dvakrát častěji u koček žijících v bytě ještě s jinou kočkou než u koček chovaných samostatně. Takže druhou kočku nyní nedoporučuji. Ale příště, až budete pořizovat kočku, VEZMĚTE SI HNED DVA SOUROZENCE, ti se snášejí zpravidla dobře a dvěma koťatům je lépe a veseleji než jednomu."

Kdybyste chtěli další zvířátko, pak paní doktorka doporučuje psa, štěně, nejlépe z chovu, kde bylo zvyklé na kočky. Je jen třeba zpočátku hlídat, aby kočka štěněti neporanila oči. Pak si rozdělí teritorium vertikálně - kocour bude hodně chodit po výškách a pejsek bude na zemi. Kočičí misky a záchod je třeba umístit tak, aby se tam pes nedostal a kocour měl na jídlo i vyprazdňování klid.
I to mazlení se možná zlepší - kocour bude trochu (zdravě) žárlit a bude si vás víc hlídat a vážit si vás.
Ale klidně to zkuste i s morčetem, jen raději ne ke kočce, co chodí i ven a umí lovit myši!
Počet komentářů: 10

Další články

Kam dál