Dalajlamova kočka a síla meditace

Pondělí v 14:12 |  - Literatura o kočkách
UŽ JSTE SI PŘEČETLI PRVNÍ DVA DÍLY "DALAJLAMOVY KOČKY"? NEVÁHEJTE ANI U TŘETÍHO, PROTOŽE V NĚM VÁS JEJÍ SVATOST KOČKA NAUČÍ PROCVIČOVAT BDĚLOU POZORNOST, ČILI PROŽÍVAT SVŮJ ŽIVOT V PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU A NENECHAT SE ZAPLÉST DO SÍTĚ SVÝCH MYŠLENEK.
Nahlédněte pod pokličku toho, jak to dělají ty naše kočky, že jsou stále tak klidné a spokojené. Otevřete dveře k úplně novému chápání skutečnosti a poučte se od své kočičí přítelkyně již ve 3. dílu nejúžasnější knihy na světě:


CO VÁM VZKAZUJE DALAJLAMOVA KOČKA:

  • Mysl je jako zahrada. A ty rozhoduješ o tom, co v ní bude růst: jestli plevel nebo květiny.
  • Jak štěstí, tak neštěstí vychází z myšlenek. Naším úkolem je rozvíjet takové myšlenky, které vytvářejí štěstí a vyhýbat se takovým myšlenkám, kvůli kterým se trápíme.
  • Je mnohem lepší zůstat v klidu, než reagovat na změny tak, jako kdybychom prožívali nějaké egocentrické melodrama.
  • Když se člověk zlobí, první, kdo tím trpí, je on sám.
  • Náš pocit štěstí nebo neštěstí neutváří podmínky, v jakých žijeme, ale to, jak se na ně díváme.

S klidným svědomím Vám mohu potvrdit, že tato kniha změnila můj život. Našla jsem v ní totiž cestu k meditaci. A protože všem opravdovým milovníkům koček, kteří pravidelně navštěvují můj blog, přeji najít smysl svého života a klid v duši, rozhodla jsem se Vám zprostředkovat meditační cvičení Jesky, moudré Dalajlamovy kočky a dávám Vám sem odkaz, na kterém si tuto meditaci zdarma stáhnete:


 

ČEKÁNÍ NA KOCOURA

24. listopadu 2015 v 14:57 |  - Literatura o kočkách

Představuji vám další dvě úžasné knihy o kočkách a jejich lidech, v kterých je neuvěřitelně moudrosti. Michaela Klevisová zná důvěrně kočičí svět, a tak v její dvě povídkové knížky si milovníci koček opravdu vychutnají.
Tyhle knihy jsou o vcítění a o vzájemném dávání mezi lidmi a kočkami. Vezměte si při čtení svoji kočku k sobě, určitě vám potvrdí, že všechno, co je v nich, je naprostá pravda.Usmívající se

Z povídky "Kočičí štěstí":

Nejdůležitější pravidla a rady mojí kočky, psychoterapeutky a nóbl kočičí dámy Černé:

1. "Žij teď."
Měj na paměti: Vždycky to nějak dopadne a většinou se stane něco úplně jinýho, než čeho ses bála nebo co sis představovala. Vy lidé jste věčně duchem nepřítomní. V práci myslíte na domov a doma na práci. Celé noci nespíte a přemýšlíte, co bude. Užívejte si to, co právě JE - tedy lenošení v posteli. Mrkající

2. "Naslouchej přírodě."
Ať se vám to líbí nebo ne, jsme všichni součástí přírody. Je celkem jedno, jestli jíte v parku nebo v restauraci, jestli vyrazíte do hor jednou za rok nebo jednou týdně či jestli si kupujete obyčejnou nebo přírodní kosmetiku. Důležité je, cítit přírodu v sobě, uvnitř. Když ji tam nejdete, spousta věcí se najednou zázračně zjednoduší. Usmívající se

3. "Buď na sebe hodná."
Každý někdy udělá chybu. Taky se vrátím občas domů s roztrženým uchem. Poučím se z toho, ale že bych se na sebe zlobila, trestala se a něco si vyčítala? Proč bych si to dělala ještě horší? Raději si nechám vykartáčovat kožich a naložit velkou porci makrely. Říkám si: To nic, pohoda. A protože vy jste lidé a na rozdíl od nás koček umíte myslet na budoucnost, v duchu si dodejte: Příště to určitě bude lepší. Mrkající


4. "Nepochybuj o sobě."
Proč bys měla? Nám kočkám se nehoní hlavou: Nejsem dost štíhlá. Nejsem dobrá máma. Nejsem dost zábavná, oblíbená, chytrá. Určitě to nezvládnu... Tohle se nám hlavou určitě nehoní. I když porodíme koťata do hromady starého dřeva. Neřešíme, jestli jsme nebo nejsme dobré mámy. Prostě se staráme. Nejlíp, jak umíme.

5. "Jde o ten pocit."
My kočky jsme cílevědomé: usilujeme o vlastní spokojenost. Stejně nemůžete mít všechno, jak je teď moderní. A pak se věčně cítíte zklamaní. Kočky vychází z toho, že spokojenost můžou zažívat úplně všichni, jen o tom neví. Stačí se dosyta najíst a najít si místo s hedvábně měkkou trávou, pohodlně se na něm uvelebit a mhouřit oči do slunce. Cíl dosažen. Usmívající se

6. "Buď sama sebou."
Kočka si nikdy na nic nehraje a nepřemáhá se. Když je unavená zívá, když má strach, schová se, a když se raduje, dá to otevřeně najevo. Chovejte se přirozeně! Vždyť je to přece jednodušší! Mrkající

7. "Starej se o vlastní rajon."
My kočky přesně víme, kde končí naše území a začíná cizí. A co se děje u sousedů, tím se nevzrušujeme. Zařídíme si pohodu na vlastním. Přeloženo do vaší řeči: Nech ostatní, ať si žijí, jak chtějí. Sami si to přece zvolili. A také: Co neovlivníš, tím se nestresuj.Usmívající se


Majitelé bázlivých koček ocení povídku "Ten, který přišel oknem":

1. Nejdřív vraťte kočce důvěru v člověka, aby se nebála vaší ruky. Bude k tomu zapotřebí dlouhá doba bez trestání a se spoustou hlazení. Např. když si kočka brousí drápky o sedačku, z výšky ji trochu pokropte vodou z rozprašovače na kytky. S vámi si tu sprchu vůbec nespojí, ale drápky si příště půjde brousit jinam.

2. Potom naučte kočku milovat kartáč. Ne ten s ostrými bodlinami na vyčesávání zvířecí srsti, ale na vlasy, s oblými plastovými hroty.

3. Uprostřed kartáčování, až bude kočka vláčná blahem, ji opatrně vezměte do náručí. Váš pomocník by jí měl dál přejíždět kartáčem po tvářích a mezi ušima. Kočka pochopí, že jí nic špatného nehrozí. Příště to půjde už bez kartáče a pomalu se nechá spokojeně chovat. Navzájem si budete dávat čím dál víc lásky.Usmívající se

DALAJLAMOVA KOČKA A UMĚNÍ PŘÍST

2. března 2015 v 21:12 |  - Literatura o kočkách


I VAŠE SRDCE "PŘEDE", KDYŽ JSTE ŠŤASTNÍ A VĚŘTE, ŽE UMĚNÍ PŘÍST (BÝT ŠŤASTNÝ) MÁ KAŽDÝ JEN VE SVÉ MOCI.

Tyto dvě kouzelné knihy zaujaly přední místo v mé knihovně. Jsou tím nejlepším, co jsem dosud přečetla a měly by se stát povinnou četbou pro všechny lidi na světě. Pak by zcela jistě neexistovaly války, zlost, nenávist a krutost nejen vůči zvířatům, ale i vůči lidem navzájem. Zaujmou vás svojí moudrostí, laskavostí a pokorou a zanechají ve vás stopu na celý život. Možná dokonce ovlivní vaše jednání a skutky a zcela určitě vám dají jednoduchý návod na štěstí.
Nevěříte? Pusťte se do čtení a dáte mi za pravdu. Musíte však číst srdcem a vnímat každé slovo. Pak vám dají velmi, velmi mnoho.

Obě knihy, jenž na sebe volně navazují, začíná vyprávět himálajské koťátko a vyprávění končí dospělá kočka, která už ví, jak naplnit dvě základní touhy všech živých tvorů: být šťastná a vyhnout se utrpení. Postupně se za pomoci dalajlamy naučí, jak se nenechat ovládat emocemi, jak přistupovat ke každodenním problémům a jak využít přítomný okamžik. A především, jakou moc má v našem životě láska a soucit. Předává nám cenné poselství, které může učinit šťastnějším každého z nás.

Zábavný a velmi čtivý příběh dává odpovědi na otázky, které si klade každý z nás, odpovědi na smysl života, na to, jak žít, abychom byli šťastni. A že o tom něco kočky vědí! Usmívající se


"Proč vlastně kočky předou? Možná vám připadá, že na tuto otázku existuje naprosto jasná odpověď. Ale jako skoro u všech kočičích záležitostí, je i tato mnohem složitější, než jak se jeví na první pohled. Ano, předeme, protože jsme spokojené. Vřelé srdce, důvěrně známý klín, příslib plné misky - to všechno může způsobit, že naše svaly v hrtanu začnou okamžitě vibrovat úctyhodnou frekvencí.
Spokojenost ovšem není jediným spouštěčem předení. Vy lidé se také usmíváte například z nervozity nebo proto, abyste v někom vyvolali příznivou odezvu. Přesně to samé se děje i u koček. Předení v nás může vyvolat třeba návštěva veterináře nebo jízda autem. Předeme, abychom se uklidnily. A pokud se pohybujete po kuchyni a my slyšíme, jak vaše kroky vedou ke skříňce, jejíž obsah nás zajímá, ocasem se výmluvně ovíjíme kolem vašich nohou a vy můžete slyšet, jak předeme.
Výzkumníci na poli akustiky vám poví něco fascinujícího: totiž že frekvence kočičího předení je ideální terapií, která tiší bolest, urychluje hojení ran a růst kostí. My kočky vytváříme léčivé zvukové vlny, jejichž obdobou je elektrická stimulace, která se uplatňuje v lékařství. Přitom to děláme zcela spontánně pro svůj vlastní prospěch. (poznámka pro milovníky koček: pokud váš kočičí společník či společnice přede mnohem více než obvykle, je asi načase vypravit se k veterináři - taková kočka totiž zřejmě ví o svém zdraví něco, co vy netušíte).
Kromě těchto důvodů předení však existuje ještě jeden - a to je pravděpodobně ten nejdůležitější: předeme proto, abychom vám udělali radost. Předení je naše dobrovolná činnost, která je nedílnou součástí vzorce štěstí. Připomínáme vám tím, jak vás máme rády a že si vás vážíme. Abyste nezapomněli, co k vám cítíme, zvlášť tehdy, když nám připadáte bezbranní a zranitelní. Navíc je to příspěvek k vašemu dobrému zdraví. Snižujeme váš krevní tlak a hladinu stresu, chráníme vás před infarktem. Můžete to nazvat "vědou předení". Věda a umění spolu obvykle příliš nesouvisí, ale v tomto případě se propojily velmi obohacujícím způsobem.

Je to uzdravit tělo, utišit mysl a přinést radost srdci,
protože sedíte na klíně toho, koho milujete.


"Většina lidí si myslí, že se napřed musí změnit vnější podmínky. Ale ty nejsou skutečnou příčinou jejich neštěstí. Tou je to, jak tyto podmínky vnímají. V mém případě šlo o přesvědčení, že k tomu, abych byla šťastná, nutně potřebuji společnost další kočky.
Samota není příčinou neštěstí, nejlepším způsobem, jak sám získat štěstí, je rozdávat ho ostatním. A tak jsem si vzpomněla, jak někteří moji lidé jsou spokojení, přestože jsou sami. Schválně zkusím udělat někomu jinému radost, i kdyby to bylo jen to, že budu hezky příst. Nebudu tolik myslet na sebe, ale zaměřím se na druhé. A když jsem se vzdala svého přesvědčení, že ke svému štěstí nutně potřebuji další kočku, mé vězení se mohlo začít proměňovat v klášter."Usmívající se



 


Casper - kocour cestující autobusem

12. října 2013 v 21:39 |  - Literatura o kočkách
"Lidský" kocour Casper se stal stejně slavným jako Dewey z knihovny. Proslavil se tím, že jezdil pravidelně autobusem v britském městě Plymouthu. Susan velmi citlivě a s velkou láskou popsala jeho příběh, který vás chytí za srdce. Kapitoly napsané samotným Casperem se střídají s vyprávěním jeho paničky. Kniha samotná není jen pouhým příběhem, ale zpovědí o tom, co všechno pro nás tyto chlupaté bytosti na čtyřech tlapkách znamenají.
Když Susanin neobyčejný přítel, kterého znal celý svět, zemřel, útěchu jí přineslo odhalení duhového mostu.

Ráda bych zde tato slova uvedla, protože dovedou velmi pomoci:

"Na nebesích je místo, kterému se říká Duhový most. Když umře zvíře, zvláště takové, které bylo někomu blízké, odchází za tento Duhový most. Pro naše milé kamarády tam jsou louky a kopce, kde mohou běhat a společně si hrát. Je tam spousta jídla, vody, slunce a naši přátelé jsou v teple a pohodlí. Všechna nemocná a stará zvířata jsou opět zdravá a při síle, tak jak si je pamatujeme z dávných dnů a již minulých časů. Zvířata jsou šťastná a spokojená až na jednu maličkost: všechna postrádají někoho velmi zvláštního někoho, koho opustila. Hrají si a běhají spolu, ale přijde den, kdy se jedno náhle zastaví a hledí do dálky. Jeho jasné oči pátravě pozorují, netrpělivé tělo se začíná chvět. Náhle vyběhne ze skupinky zvířat, letí přes zelené louky, rychleji a rychleji. Až se nakonec ty a tvůj kamarád sejdete v nesmírné radosti. Déšť sladkých polibků pokrývá tvoji tvář, tvé ruce opět hladí milovanou hlavičku, znovu hledíš do těch přenádherných důvěřivých očí, jež nadlouho zmizely z tvého života, ale nikdy z tvého srdce. A přes Duhový most půjdete spolu a nikdy se už nerozejdete..."
Usmívající se

FOTOKOSTKY S VAŠIMI MILÁČKY

CHCETE MÍT SKUTEČNĚ ORIGINÁLNÍ DÁREK PRO SVOJE DĚTI I PRO SEBE SE SVÝMI KOČIČÍMI MAZLÍČKY? TAKOVÝ JAKÝ NEMŮŽE MÍT NIKDO JINÝ?Usmívající se
OBJEDNEJTE SI FOTOKOSTKY !
Skládání dřevěných kostek stále patří mezi oblíbenou a zábavnou činnost vašich dětí a pobaví i vás.
Určitě máte spoustu fotek svých dětí a svých kočičích mazlíčků. Fotografie bez jakékoliv úpravy jen zašlete přes email nebo úschovnu. Vaše děti budou nadšené, až si budou moci složit svého kočičího kamaráda či kamarády nebo sebe či vás s nimi.

FOTOKOSTKY NEJSOU OBYČEJNÉ KOSTKY, KTERÉ SI ZAKOUPÍTE V OBCHODĚ. TYTO JSOU RUČNĚ VYROBENÉ, NA ZAKÁZKU JEN PRO KAŽDÉHO Z VÁS, A TO Z VAŠICH VLASTNÍCH FOTOGRAFIÍ!


OBJEDNÁVEJTE NA: H.Luna@seznam.cz

Kočičí ráj

7. listopadu 2011 v 10:42 |  - Zajímavosti
ZAJÍMÁ VÁS KDE SE NACHÁZÍ PRAVÝ KOČIČÍ RÁJ?
Je to na farmě o rozloze 25 akrů v americkém Ponte Vedra Beach na Floridě. Tento kočičí azyl pro bezdomovce je vlastně obrovský útulek, který založil velký milovník koček Craig Grant v r. 2003 s názvem Caboodle Ranch.
Útulek vlastní všechna potřebná hygienická a veterinární povolení a zachránil již 500 koček, které neměly svého pána.
Graig tam žije sám jen s kočkami, poskytuje jim krmení, čerstvou vodu, postavil jim domečky, které je chrání před nepřízní počasí a umožňují dostatek soukromí při odpočinku. Kočičky jsou vykastrované, odblešené, odčervené, dostává se jim pohlazení. Každá má svůj smutný příběh jako všechny mňoukalky z kočičích útulků, ale dnes už jim nic neschází.
I když Craig Grant vše financuje z vlastní kapsy, pracuje 14 hodin denně, 7 dní v týdnu a vzdal se veškerého luxusu, aby mohl trávit každou chvilku se svými kočkami, přesto je šťastný. Nebo právě proto?? Nezávidíte mu trochu? Já ano!Usmívající se

Caboodle Ranch, stejně jako mnoho kočičích azylů po celém světě a samozřejmě i u nás, trpí nedostatkem finančních prostředků. Ale podívejte se alespoň na pár obrázků - toto miniměstečno je opravdu skutečný kočičí ráj na Zemi!
Kdo chce vidět více, může se podívat na: www.caboodleranch.com


Toto jsem já, kocourek Míša

3. července 2011 v 12:55 |  - Můj kocourek Míša
Kdo chodíte na můj blog delší dobu, jistě jste zaregistrovali změnu kočičích očí na jeho pozadí. Všechny kočičí oči jsou krásné. Ty mně nejmilejší bohužel odešly 29. 10. 2015 ve věku 12 a půl let. Můj drahý kocourek Míša už není mezi námi. Rok statečně bojoval s chronickým selháním ledvin, aby nakonec zemřel na trombózu břišní aorty. Jeho ztráta mě natolik postihla, že až nyní jsem schopna o tom psát. Můj nejmilejší nádherný kamarád se mnou strávil kus života. Dal mi tolik radosti a štěstí, pohody a dobré nálady, že bez něj by můj život nebyl nikdy tak bohatý. Dal mi všechno to úžasné, co vám jen může čtyřnohý přítel dát a za to mu nikdy nepřestanu děkovat. Je zbytečné psát, že na něj nikdy nezapomenu. Je tak hluboce vryt v mém srdci, že to opravdu nelze. Jsem ráda, že jsem si uchovala alespoň tyto dvě živé fotografie jako vzpomínku na jeho jedinečnou, téměř lidskou povahu. Za ta léta jsme se natolik sžili a rozuměli si opravdu beze slov. Spokojeně spinká na sluncem zalitém hrobečku, kam mu nosím květiny.
Každá kočka je jiná a nenahraditelná, stejně jako člověk. Proto nás jejich ztráta tak bolí. A nikdy bolet nepřestane. Stejně jako mě bolela ztráta Salinky, dnes truchlím pro Míšánka.
Úvodní básničku ponechávám s jeho fotkou na památku, neboť Míša mě skutečně jen jednou poranil - když naposled odešel spát. Spi sladce, můj broučku...

Přikládám poslední Míšovo fotografii, kterou jsem pořídila několik dní před jeho úmrtním:


TAK TOHLE JSEM JÁ, PANIČKY MILÁČEK, OSMILETÝ BRITSKÝ CHLUPÁČ MÍŠA, VIDÍTE MOJE FASCINUJÍCÍ OČI KOČIČÍ I ZDE NA POZADÍ TOHOTO BLOGU.
Jsem vyloženě domácí kocourek, pocházím od chovatelky z Manětína a moje panička si vybrala ze všech mých sourozenců právě mě, protože se jí hned líbila moje světlounká hlaďounká koule stočená na stole.
Myslím, že jsem jí nezklamal, vyrostl jsem v opravdu velkého fantastického mazlíka se skvělou povahou. Za paničkou chodím jako pejsek, sice občas škrábu kde nemám, ale jinak jsem velmi kamarádský, inteligentní a spokojený medvídek (další má přezdívka je Garfield)
Mám spoustu kamarádů na Micinách.cz, ty nejlepší vám zde představuji v rubrice "Moji kamarádi" - abych se i pochlubil, byl jsem tam letos zvolen v kočičí vládě ministrem kultury (viz video v rubrice "Videa-vlastní tvorba")
Můj profil pak najdete zde: http://www.miciny.cz/profily/detail/11856/

Monolog kočky

3. července 2011 v 12:23 | Karel Čapek |  - Jak nás vidí kočka
"Tohle je můj člověk. Nebojím se ho.
Je velmi mocný, neboť jí velmi mnoho: je Všežroucí. Co žereš? Dej mi!
Není krásný, neboť nemá srsti. Nemaje dosti slin, musí se umývat vodou. Mňouká drsně a zbytečně mnoho. Někdy ze spánku přede.
Otevři mi dveře...
Spí v noci místo ve dne, nevidí po tmě, nemá žádných rozkoší. Nikdy nemyslí na krev, nikdy nesní o lovu a boji, nikdy nezpívá láskou.
Často za noci, když já slyším tajemné a kouzelné hlasy, když vidím, jak vše ožívá tmou, on sedí u stolu se skloněnou hlavou a stále, stále drápe svým černým drápkem do bílých listů... a tu mi ho přijde líto, i kráčím se přiblížit a tiše mňouknu v sladkém a trýznivém rozladění.
Tu tedy můj Člověk mne pozvedne a ponoří do mé srsti svůj teplý obličej.
V tu chvíli v něm na okamžik procitne záblesk vyššího života, i vzdychne blahem a přede něco, čemu je skoro rozumět.
Nemysli si však, že se o tebe starám.
Ohřál jsi mne, a teď zas půjdu naslouchat černým hlasům."

Kolik mají kočky víček?

3. července 2011 v 11:42 |  - Zdraví
Kočičí oko má celkem tři víčka:
pomocí horního a dolního kočka mrká, a navíc je tu ještě třetí víčko uložené v koutku oka. Říká se mu mžurka a v podstatě je to další ochranná vrstva rohovky. Toto víčko navíc funguje jako štít chránící rohovku. Občas ho vyzvedne nějaké trauma (jako vřed rohovky) nebo se objeví ve spojení s celkovým onemocněním (kvůli silné dehydrataci nebo úbytku na váze) či infekcí (třeba při viróze horních cest dýchacích).
TŘETÍ VÍČKO NORMÁLNĚ NEUVIDÍTE, A POKUD SE OBJEVÍ, POTOM JE NĚCO ŠPATNĚ A MĚLI BYSTE KOČKU VZÍT K VETERINÁŘI NA PROHLÍDKU.

Dá se odhadnout povaha?

2. července 2011 v 19:44 |  - Zajímavosti
JDETE SI VYBRAT KOŤÁTKO, ALE PŘI NÁVŠTĚVĚ U CHOVATELE JSTE BEZRADNÍ. JAK SI VYBRAT TO PRAVÉ? DÁ SE NĚJAK ROZPOZNAT BUDOUCÍ POVAHA?
 
I v jednom vrhu bývají koťata nejrůznějších charakterů: netýkavky, mazlivky a také uličníci.
Sedněte si ke koťátkům na zem a šustěte po zemi papírem. Pozorně sledujte, co se stane: uličník se k vám hned přižene, další koťátko se bude držet stranou, jiné se schová a nejspíš se najde i takové, které vám po chvíli vyšplhá na klín a začne příst a zjevně si užívat vaši přítomost.
Také si všímejte toho, zda se k vám kočička staví zadečkem. To je totiž gesto důvěry, protože tím si kočky dávají navzájem možnost zkontrolovat své anální žlázky. To je dobrý předpoklad, že si s ním rychle vytvoříte důvěrný vztah.
Zkrátka si dejte na čas, buďte trpěliví a návštěvu třeba i několikrát zopakujte. Určitě najdete přesně to, co hledáte!

Kočičí klinika

2. července 2011 v 19:15 | MVDr. Žaneta Hniličková |  - Zdraví
LIDŠTÍ PACIENTI MOHOU ZÁVIDĚT

V kočičí klinice Galeé v Praze na Vinohradech, která zahájila činnost začátkem letošního roku, je hlavní psychická pohoda. Je-li kočka z domova zvyklá na čtyřnohého kamaráda, může mít svého kocourka v pelíšku i po dobu hospitalizace, aby jí nebylo smutno, na návštěvy při delší hospitalizaci může přicházet i majitel. Mourci tvoří až 80 procent všech klientů a je pro ně připraveno špičkové vybavení. Servis je plně srovnatelný s člověčí klinikou, ne-li lepší. Zvířatům poskytují klasické ambulantní vyšetření, ale i složité chirurgické zákroky. Kočky mají nemoci jako lidé, také ortopedické potíže, kdy docházejí na rehabilitace a dokonce jim mění i opotřebované klouby za umělé. Dokonce funguje nejen psí, ale už i kočičí banka krve. Na klinice poskytují i stomatologickou péči, která zdaleka nespočívá jen v odstranění zubního kamene, ale zahrnuje i doplnění ulomených zubů či instalaci rovnátek.

Tak jako u lidí často rozhoduje čas, aby se kočička co nejdříve dostala do péče zvěrolékaře. A proto i zvířata už mají i svoje záchranky. Jedna z nich, veterinární záchranná služba Pet-medic z Prahy, s kočičí klinikou spolupracuje. Stejně jako profesionální záchranáři vyjíždějí nonstop, poskytují zvířatům rychlou první pomoc a převáží je na ošetření nebo rovnou na operace. V případě ohrožení života zvířete používají i majáček pro přednost v jízdě. Majitelka záchranky Ivana Bidlová-Janků je přesvědčena, že zvířecí záchranky mají velkou budoucnost.

Vše je jen otázka peněz, ale ukazuje se, že majitelé kočiček a všech domácích miláčků jsou ochotni zaplatit za jejich zdraví cokoli. A není divu, vždyť mnohá zvířátka jsou nenahraditelnými a milovanými členy rodiny.

Náhlá agresivita

16. dubna 2011 v 18:54 |  - Kočičí důvěra
Taky vás vaše kočka při hlazení někdy zničehonic škrábne? Nejprve jen přede a užívá si hlazení, pak však náhle vytáhne drápky. Když s hlazením nepřestanete, dokonce vás kousne. Jak si lze vysvětlit takovou náhlou agresivitu?

Z kočičího pohledu se vaše kočka chová zcela pochopitelně a nikoli agresivně. Nejprve si hlazení užívá, ale když se dostanete k místu, kde jí to není příjemné, případně změníte tempo nebo monotónně už moc dlouho hladíte stále na stejném místě, může jí to být nepříjemné.
Zkusme si to představit na vlastní kůži: buď nás někdo bude zcela vědomě a láskyplně hladit, nebo bude zdánlivě dělat totéž, ale nesoustředěně, roztržitě, zkrátka mimochodem, v myšlenkách se bude zabývat něčím úplně jiným. Zatímco v prvním případě si to absolutně užijeme, ve druhém nám to bude spíše nepříjemné, takže dost možná odstrčíme jeho ruku nebo ho vyzveme, aby přestal. Kočka ovšem mluvit nedokáže, a tak nám to musí dát najevo jinak:
většinou začne švihat ocasem a sklopí uši, ale když to nepomůže, musí se vyjádřit důrazněji, a tak vytáhne drápky či vás dokonce kousne. Nejedná se však o skutečnou agresi, jen o tzv. agresi na hlazení, což je vlastně jen forma komunikace.

Mazlení

6. března 2011 v 0:00 |  - Když se nechce mazlit
Kočka rozhodně není pasivní tvor, ráda projevy zájmu oplácí. Veškeré to kočičí lísání, otírání se, ducání hlavou je jednoznačný projev přízně a zájmu. Často se nás kočka dotýká hmatovými fousky, a tak si nás vlastně "podepisuje". Velice významné gesto je, pokud vás kočka "pusinkuje" a dotýká se vás hmatovými vousky na obličeji. Kočka vám takto vlastně vyznává lásku a děkuje za vaši přítomnost - a to rozhodně není málo! Ale přiznejme si, že my lidé vyžadujeme všechny ty doprovodné projevy kočičí lásky a kontakt se sametovou srstí svých miláčků především kvůli sobě, protože je to tak příjemný pocit! (Však nejedno mazané kotě toho umí náležitě využít a moc dobře ví, jak si svého člověka obtočit kolem tlapky

Proto jsme zklamaní, když se naše kočka mazlit prostě nechce.
Především musíme vědět, že kočky mají rády svůj klid. Když se chtějí mazlit, přijdou samy. Všeobecně vžitá teorie, že kočka, která se nemazlí, je "nějaká divná", je rozhodně scestná a mylná! Nejedna kočičí dáma či pan kocour má prostě svůj nadhled.
MNOHDY JE KOČIČÍ INDIVIDUALITA NATOLIK SILNÁ, ŽE KOČKA MÁ JASNO I BEZ MAZLENÍ.
Nepotřebuje se stále utvrzovat, zda ji její člověk potřebuje k životu. Ona to ví. Ideální je, pokud podobné charisma vyzařuje i z jejího člověka a pokud má jasno i on, což se bohužel ne vždy stává. I s kočkou, která vám nesedí denně na klíně, není hravá, nelísá se k vám jako ostatní a za vrchol její přízně lze považovat občasné, jakoby náhodné otření o nohu, si můžete vytvořit hluboký a pevný vztah, který bude fungovat po mnoho let. Ba dokonce i silnější, než by se zdálo, právě díky síle kočičího individualismu. Zdánlivě odtažitý kočičí jedinec vám dá poznat cosi, na co budete vzpomínat ještě po řadu dalších kočičích generací.
Moje osobní zkušenost: povaha některých koček (stejně jako lidí) se stárnutím mění a za mlada nemazlivá číča se postupem let stává stále více přístupnější dotekům, až sama začne vyžadovat chování a mazlení. Většinou i kastrace napomůže k větší "mazlivosti"

Kočičí důvěra

5. března 2011 v 22:36 |  - Kočičí důvěra
Mnohdy trvá dlouhé týdny až měsíce, než se vytvoří skutečné pouto mezi člověkem a kočkou. Přichází to postupně a vyžaduje to značnou dávku trpělivosti a často i pevných nervů. Ale kočičí láska jistě stojí za to! Ovšem pozor, dlouhé měsíce budujete kočkolidský vztah, krůček po krůčku vytváříte důvěrné pouto a pak se jednou neudržíte a selžete. Nemusí se jednat o "velké věci". Stačí, abyste zrovna měli špatný den, kočka udělá "něco jinak" a vy vypěníte. A můžete začít znovu, ovšem již značně bez záruky.
NIKDY, ALE SKUTEČNĚ NIKDY, NETRESTEJTE KOČKU ZA SVÉ ŠPATNÉ NÁLADY. VY ZA CHVÍLI ZAPOMENETE, KOČKA NIKOLIV.
Máte zrovna špatný den, mrzutě popíjíte kávu a přemýšlíte...vaše kočka do vás drcne hlavou jako jindy a zapříčiní tak poskvrnu ubrusu, což je ve vašem rozpoložení důvod se rozčílit. Zkuste to ustát! Vaše kočka vám přišla poděkovat za vaši společnost a povzbudit vás, jak je zvyklá. Místo očekávaného pohlazení však tentokrát sklidí váš hněv. Kočka nepochopí, že vám jde o textilii. Vnímá jen vaši mrzutost a vaši reakci si vysvětlí jako "trest za vyznání lásky". Odtud je jenom krůček ke ztrátě důvěry a to přece nechcete.

Rozhodně bychom se neměli snažit do kočičích nálad a rytmů zasahovat. Není nic horšího než vnucovat kočce, co by právě měla dělat.
NÁSILNÉ TAHÁNÍ, SNAHA O VYNUCOVÁNÍ LEŽENÍ NA KLÍNĚ, MAZLENÍ "TEĎ A TADY" DOKÁŽE KOČCE KONTAKT SE SVÝM ČLOVĚKEM ZNECHUTIT.
Mnohem lépe uděláme, pokud s kočkou budeme klidně mluvit vyrovnaným tónem, aby věděla, že je vše v pořádku. Pak nebude dlouho trvat, a dočkáte se i jejího zájmu o "kočkohrátky".

Vůbec komunikace s vaší kočkou je důležitá pro vznik důvěry. Pokud člověk se svou kočkou hovoří, získává kočka z toku řeči přibližně stejné informace, jaké dostává miminko, když na něj hovoří matka, mazlí se s ním a láskyplně se na něj dívá a usmívá. Kočky chápou náladu a duševní stavy svého člověka na základě jejich řeči těla a intonace. Kočce i člověku společné povídání přináší nesmírný emocionální prospěch. My lidé také chápeme řeč těla a zvuků koček a příslušně si ji vykládáme. Stejně chápeme i podstatné emoce dvou lidí, kteří se baví v pro nás cizím jazyce. Sice nerozumíme skutečnému obsahu jejich rozhovoru, ale přesto instinktivně víme, zda jsou například veselí nebo smutní. Pozitivní, přátelský tón řeči člověka může kočce pomoci získat větší sebedůvěru, zbavit se nežádoucího chování a lépe se socializovat. Hovor patří ke hře, mazlení a dokonce i k péči o srst. Mluvení prohlubuje vztah, důvěru a emocionální blízkost mezi kočkou a člověkem.
NEZAPOMÍNEJTE, ŽE KOČKA SDÍLÍ VÁŠ RODINNÝ ŽIVOT A ŽE VNÍMÁ DOMÁCÍ ATMOSFÉRU VÍCE, NEŽ SE ZDÁ!
Když je doma něco v nepořádku, vycítí to v samotných prvopočátcích. I to je důvod proč mít kočku: budete se snažit vytvářet příznivou rodinnou atmosféru, v dnešní době tolik potřebnou!

Kdo si chce ochočit divokou a málo socializovanou kočku, neměl by jí především vnucovat žádné doteky. Samotný hlas stačí na to, aby si kočka pomalu zvykala na člověka a budovala důvěru. Když nevíte, co máte kočce všechno vyprávět, můžete jí třeba předčítat ze svého oblíbeného románu nebo se klidně vypovídat z toho, co vás tíží na duši. Důležité je jen, aby byl váš tón pozitivní a přátelský. Jakmile si kočka zvykne na hlas a je jí příjemný, bude pozorně naslouchat a už také nebude uhýbat před zrakovým kontaktem!

Když nás kočka navždy opustí

5. března 2011 v 19:26 |  - Zdraví
Kočka bohužel stárne rychleji než člověk, a tak nás nemine ani chvíle nejsmutnější. Každý, kdo ztratil blízkou bytost, zná pocit zoufalé bezmoci, kdy už nic není a nebude jako dřív,protože někdo chybí. Ti, kteří něco podobného prožili, kteří poznali, jak silné pouto si dokáže vytvořit lidská a kočičí duše, jak je možné rozumět si beze slov, a jak bolí, když nás zvířecí přítel opustí navždy, určitě ví, o čem je řeč. A jak následně odmítáme tuto krutou pravdu přijmout, a ptáme se, proč zrovna my? A proč zrovna teď, a takhle? Ač je smrt nedílnou součástí našich životů, nikdy nejsme na setkání s ní dostatečně připraveni. Posléze si pořídíme dalšího kočičího kamaráda a život jde dál, zůstávají krásné a zároveň bolestné vzpomínky.

Jenomže oni ti naši kočičáci přicházejí na svět s posláním, a když jej naplní, běží si klidně dál a nás tady nechají v slzavém údolí. Předtím nám pomohou otevřít oči, poznat svět z jiného úhlu pohledu a třeba i lépe pochopit sami sebe. A jen na nás pak je, jak jejich odkaz naplníme, aby se nám "vrátili", abychom jejich pohled nacházeli v očích našich příštích miláčků. Záleží jenom na nás, jaký postoj zvolíme a zda v nás občas přece jen nezahlodá červík pochybnosti čehosi mezi nebem a zemí, když se náš nový mazlík chová úplně stejně jako jeho předchůdce včetně jeho neobvyklých rituálů a zvyklostí, nebo když si nás najde kočičí bytost zcela nečekaně ve chvíli, kdy nám není zrovna nejveseleji a od prvního setkání se chová zcela samozřejmě, jakoby nás znala roky...


Dokážete rozpoznat bolest?

5. března 2011 v 18:42 |  - Zdraví
Kočky většinou statečně snášejí bolest a nedávají na sobě nic znát - ostatně kdyby byly v tomto ohledu příliš citlivé, v přírodě by se zmenšovala jejich šance na přežití. Pro majitele to však znamená, že si své svěřenkyně musí o to bedlivěji všímat, aby dokázal včas zachytit příznaky bolesti.
Kladné odpovědi na následující otázky by vás měli vyburcovat k pozornosti: pokud na většinu z nich odpovíte kladně, vaši kočku pravděpodobně trápí bolesti! Potom co nejdříve k veterináři, aby se váš mazlíček netrápil (já osobně bych běžela, i kdybych odpověděla "ano" jenom dvakrát nebo třikrát - pro jistotu

- Vyhýbá se vaše kočka při odpočinku vyvýšeným místům?
- Má nové oblíbené místo k odpočinku?
- Hraje si méně než dřív?
- Má problémy s dodržováním čistoty v bytě?
- Nečistí se už tak důkladně?
- Pohybuje se méně než dříve, častěji odpočívá?
- Je náladovější?
- Už se nenechá tak ráda hladit?
- Mňouká častěji než dřív?
- Brání se někdy, když ji chcete zvednout?

Kočky opravdu nemají devět životů. Pokud je váš domácí tygr najednou jiný či přímo apatický, na nic nespoléhejte a nečekejte, až to přejde. Kočka si neumí přímo říct, co potřebuje. Ale pokud je nablízku ten, kdo je ochoten naslouchat i beze slov, její volání o pomoc v podobě změny chování vyslyší, neboť ví, že je to jeho povinnost. A je úplně jedno, zda je den či noc, ráno či večer. Pokud vás vaše kočka potřebuje právě teď, neodkládejte to, protože někdy mohou hrát roli doslova minuty.

ZVÍŘE POLIDŠŤUJE

30. ledna 2011 v 23:33 |  - Literatura o kočkách
JOSEF DUBEN je vystudovaným zootechnikem, absolvoval praxi a je to tvář známá z televize. Je to tiskový mluvčí. A ne ledajaký. Je to zvířecí tiskový mluvčí, přesněji řečeno tiskový mluvčí Státní veterinární správy České republiky. Služebně nejstarší, přežil několik šéfů, ministrů i vlád. Na jeho tiskových zprávách je vidět, že svou práci umí. A hlavně - má rád kočky.

Jeho kniha "Zvíře polidšťuje" je sbírka fejetonů a drobných postřehů souvisejících se zvířaty a stojí za přečtení. Vlídné texty neméně vlídného autora potěší nejen milovníky koček.

"Mám rád samozřejmě i pejsky, ale kočky mi přijdou své. Kočky dávají člověku oprávněný pocit, nikoli iluzi, bezpečí. V jejich přítomnosti se člověk zklidní a pokusí-li se nazírat na svět jejich očima, může pochopit relativitu okolního dění, kde jsou skutečné hodnoty. Je to klid, pohlazení, zapředení. V přítomnosti kočky se brzy začneme pohybovat pomaleji, vyvarujeme se rychlých pohybů, neboť si všimneme, že to kočce vadí. A to se může hodit i v mezilidských vztazích. Člověk začne nevědomky pohlížet na svět kočičíma očima a trochu si může poopravit životní hodnoty a jistoty. Ke štěstí stačí tak málo - teplý pelíšek, mít co jíst, mít odkud vyhlížet na okolní dění. Ale to je vlastně docela hodně. Takže vede soužití s kočkami k lepší duševní rovnováze? Asi tak."

TÁŽE SE KOČKA?
Nebo i odpovídá? Odpověď se nabízí zdánlivě jednoduchá. Někdy tak, jindy tak. Ale asi tomu tak úplně nebude. Vytanula mi vzpomínka, která s naznačeným tématem až tak nesouvisí. Jednou se ztratil v parku malý bratr mého kamaráda. Kolemjdoucí si jej všimli a ve snaze mu pomoci se ho ptali: "Jakpak ti říkají, chlapečku?" Moc jim nepomohl, když odpověděl: "Někdy Honzíček, někdy Pavlíček." Jmenoval se totiž Jan Pavlíček.
Podobně by tomu mohlo být i s kočkou. Jednou je to tak a jindy zase jinak. Ale pokusme se o realističtější pohled na věc. Člověk totiž má tentenci zvířecí chování polidšťovat a zvířatům podsouvat lidské uvažování a chování. Zvíře, tedy i kočička, má svůj vlastní svět, vlastní způsob přemýšlení. A kočka zejména. Pokud se tedy kočka ptá, tak nejspíš: "Co bude? Co uděláš? Budeme si hrát? Chytíš mě? Dáš mi něco dobrého do mističky? A co máš ty? Nemáš něco lepšího?" A když člověk takto rafinovaně vyslovené přání splní, něco z toho udělá, hodí hračku, pošvihá tkaničkou, na chvíli to kočku uspokojí, potěší. Po chvilce ale poodběhne a sleduje zpovzdálí, jak si její člověk bude hrát sám. Nebo u mističky tázavě hledí: "Co má být tohle? To já přece nejím, zkus něco lepšího!"
Už to chápete? Kočka ovládá neskutečným způsobem zásady asertivního chování. Chce dosáhnout svého nikoli tak, že by prosila a riskovala, že přijde o důstojnost a ztratí tvář. Ji odmítnutím nelze urazit. To ona, když jí, člověče, neodpovíš, to ona tě postaví do role či pozice toho neempatického, nechápavého a provinilého.
A právě to je důvod, proč jsou kočky tak oblíbené i tak neoblíbené. Prostě proto, že jsou své. Jsou to kočky. Zralé osobnosti... Jenže tato úvaha má také svůj háček. Nepolidštil jsem ty kočky zase trochu moc. Nebo?
(Josef Duben)

Další rozkošná kniha z pera Josefa Dubna "Zvíře má jiný čas" potvrzuje citát v záhlaví mého blogu. Zvíře skutečně žije jen v přítomnosti, problém času absolutně neřeší. "Protože čas je veličina pouze lidská, která je jaksi vytržena ze jsoucnosti, bytí, které nemá ani konec, ani začátek."

Aby člověk mohl strávit tento naším rozumem v podstatě nepochopitelný a těžko uchopitelný pojem, nabízí se možnost podívat se, jak si s ním dovedou poradit zvířata. Pro ně je jen "tady a teď".
"A tak bych mohl a měl uvažovat i já, ale i ty, milý čtenáři. A podle toho, jak se zachovám (zachováme) tady a teď, tak takové to budeme mít zítra, ale i Potom..."

Tuhle knížku by si měl přečíst každý, ta se týká nás všech.
Josef Duben svou laskavost a moudrost dokazuje nejenom slovem, ale i vlastními kresbičkami zvířat, která miluje a dokonale zná, a to zvláště kočky:
"CO UMÍ KOČKY - USMÍVAT SE, SPÁT, PŘÍST, MLUVIT, ZPÍVAT I TANČIT, ZKRÁTKA UMÍ ŽÍT..."Usmívající se


Proč kočky neposlouchají jako psi?

8. listopadu 2010 v 13:21 |  - Zajímavosti
Protože na rozdíl od nich nežily ve smečce a byly odkázány jen samy na sebe. Nikdy proto nepociťovaly tlak ze strany smečky. Kočky jsou perfektní lovci a k tomu, aby přežily, nikoho nepotřebují. I když většina dnešních koček je odkázána na potravu, kterou jim dává člověk, jejich chování se nezměnilo. Koneckonců jejich pán jim dává jídlo, aniž by za to cokoliv požadoval. Tak proč by měly poslouchat jako psi?

KOČKY TO VĚDÍ LÍP

3. listopadu 2010 v 18:02 |  - Literatura o kočkách
Kočky to vědí líp
Kouzelná knížka Oldřicha Přibíka, který píše knihy o kočkách společně se svojí manželkou Jitkou Baliharovou pod pseudonymem František PON, milovníky koček určitě uchvátí. Všichni se zde poznáme, protože život s kočkami je tu popsán pravdivě a vtipně, tak jak jej autoři dennodenně prožívají se svými kočičími kamarády. A že nám kočky, jak "vnitřní" tak "venkovní", převrátí náš život naruby, to je jistá věc, zážitky s nimi jsou někdy přímo neuvěřitelné!

Stejně tak další knihy "KOČKÁM CHUTNÁ KAVIÁR" a
"KOČKY MLUVÍ ZE SPANÍ" z pera Františka PONa
budete číst jedním dechem a zaručeně Vás pobaví.

Chcete-li si prohlédnout také hezké obrázky s kočkami, které manželé malují či si objednat jejich jedinečný kočičí kalendář, zavítejte na:

MŮJ KOCOUREK MÍŠA PŘEDSTAVUJE SVOJE KAMARÁDY

19. října 2010 v 20:12 |  - Moji kamarádi
KIKINKAKikinka je nádherná dlouhosrstá britka.
Moje panička se na ní byla podívat až v Německu, protože tam Kikinka bydlí se svojí paničkou,která se kamarádí s tou mojí.
Trochu jsem žárlil, ale zase jsem byl rád, že jsem nemusel tak daleko cestovat a nakonec jsem si nechal vyprávět o téhle krásné kočičí slečně, která je prý trošku divoká, ale věrná kamarádka.








HONZÍK
Čiperného Čičouna Honzíka jsem si skutečně oblíbil. Jeho panička mu každý den píše poutavý deníček, z kterého mi moje panička často předčítá a já obdivuju jeho kousky a nápady, držím mu tlapičky a těším se, až mi napíše něco veselého.
Honzík skvěle šplhá ve výškách a taky umí chodit na kšírách, je to opravdu šikovný a milý kocourek a žije nádherný kočičí život  se svýma "holkama" Zuzankou, Kristýnkou a Michalkou v láskyplném prostředí, který mu my všechny ostatní kočičky můžeme jen závidět.







MARUŠKA
Maruška je velmi statečná nádherně zbarvená kočička, která překonala vážnou operaci a pro svoje lidi opravdu hodně znamená, stejně tak jako její domov je pro ni pravým požehnáním.
Nejvíce mě zaujalo, že svoji paničku nazývá svoji maminkou, s čím jsem se u žádné jiné kočičky nesetkal. Ukazuje to na skutečně vzájemný úzký vztah, jaký jen mezi člověkem a zvířátkem může vzniknout.
Maruška má hodnou paničku-maminku, která si to oslovení opravdu zaslouží, protože pomáhá všem zvířátkům. Mám Marušku moc rád, má i přes svoji nemoc šťastný život a navíc se mi tahle fešanda opravdu líbí! 



FANDA
Fanda je roztomilý rošťák, s člověčím pohledem a neuvěřitelnými nápady.
Zaujímá stejné polohy jako já, například tento i můj oblíbený posed jako "pan starosta". Máme podobný smysl pro humor a oba milujeme drbání na bříšku.
Fanda má doma širokou rodinu kočičích kamarádů a hodnou a trpělivou paničku, která vtipně sepisuje jeho lumpárny, nad kterými se s mojí paničkou opravdu pobavíme. Mám ho rád a někdy se mi zdá, že na mě snad z toho monitoru opravdu mňoukne!









NellyNelinka, krásně zbarvená kočičí slečna, je stejně jako já miláček celé rodiny. Mojí paničce se moc líbí a říká, že kdyby neměla mě briťáka, měla by určitě takovou roztomilou ragdollku.
Mám s Nelinkou hodně společného - i ona nejraději sedává na okně a spinká s paničkou v posteli. Taky miluje papírové krabice a přiběhne na zavolání, ovšem jen pokud se jí chce. Sice má jinak zbarvené oči, ale tentýž zvídavý a milý pohled. Jsem přesvědčený, že bych si s touhle číčou určitě rozuměl. Bohužel je moc daleko, a tak jsme kamarádi aspoň na Micinách.


Další články


Kam dál